Dámy a pánové,
když mi bylo asi 7 nebo 8 roků, uprostřed tzv. normalizace sedmdesátých let, jsem byl svědkem tragikomické příhody mých rodičů. Byli jsme v nějakém obchodě, matka chtěla platit za zakoupené zboží a nešikovnou manipulací se jí přitom z peněženky vysypaly nejen drobné mince, ale také různé účtenky, papírky s poznámkami, reklamní kalendářík Čedoku a takové věci. Byla mezi tím taky malá cedulička, kterou si matka schovávala na památku: z jedné strany měla nápis: „Za Dubčeka!“ a z druhé strany nápis „Za neutralitu!“. Když to spadlo na ten pult, maminka to začala chvatně sbírat, zatímco tatínek dával oči v sloup a celou cestu naším trabantem domů jí pak vysvětloval, že je to o průšvih, co kdyby to viděl nějakej fízl nebo práskač? Ta scénka by se dnes mohla v jiných kulisách opakovat: Jak může v současné vážné době někdo udělat něco tak nezodpovědného, jako třeba hlásit se k neutralitě, vždyť se toho může chytit nějakej fízl, nebo whistleblower, někdo to o tobě napíše na facebook a za tři roky to na tebe vytáhnou při přijímacím pohovoru, až se budeš ucházet o důležité místo. Proč o tom mluvím a jak to souvisí s otázkou administrativních odvodů? Obávám se, že hluboce.
Nejde o otázku vojenské neutrality, to je složitá věc, přes rámec tohoto diskusního večera. Už proto, že prohlásit se za neutrála rozhodně neznamená, že velmoci to uznají a budou respektovat (v tomto ohledu byly myslím hlasy za neutralitu v době Pražského jara hodně naivní), ale, jak jsem řekl, o tuto věc mi v té osobní vzpomínce nešlo. Jde mi o to, že politické mantinely našich životů se během posledních deseti let posunuly do pozic, o kterých jsme po listopadu 89 mnozí doufali, že takhle nastaveny snad už nikdy být nemohou. Vznik naší Akce D.O.S.T. je dokladem takového nepodloženého optimismu. Když jsme v roce 2007 vystoupili s radikální kritikou mainstreamové politiky, a celého toho ideologického obludária, které s sebou vláčí, činili jsme tak v důvěře v právní garance občanských svobod a z toho plynoucí morální výzvy, že jestli tedy můžeme, tak musíme. Někteří z příznivců DOSTu možná jsou společenskými sebevrahy, určitě jimi však nejsme všichni. Mnozí bychom si snad i své veřejné působení rozmysleli, kdybychom předem věděli, jak rychle (a bez většího rozruchu) budou elementární občanské svobody znovu zpochybňovány a krok za krokem obětovány, a to právě těmi, kteří na ně ještě před nedávnem přísahali, a samozřejmě jejich nohsledy a téměř biorobotickým dorostem.
Kdysi nás znepokojovala drzost politiků a intelektuálů, kteří si monopolizovali Havlovské heslo o pravdě a lásce, a své myšlenkové oponenty tím automaticky obviňovali z nepravdy a nelásky. Dnes už je tento jejich trik nepotřebnou starožitností – oponentům se rovnou vulgárně nadává, lidé jsou beztrestně obviňováni z naprostých absurdit a den co den uráženi aktivistickými médii, jejichž vyjadřovací manýry se neštítí přebírat i vládní politikové. Zatímco moralistům je desítky let vysvětlováno, že nejdeviantnější obsahy na internetu a sociálních sítích prý v zájmu svobody omezit nejde, najednou vláda s nevídanou akceschopností, v koordinaci s mocnými privátními subjekty, bez uzardění blokuje „politicky závadné“ weby a blokována je čas od času (a bez vysvětlení) i facebooková komunikace.
Kde jsou, kam se propadla slova, kterými nás častovali mohykáni disentu, vysvětlující podstatu svobodné společnosti: „Nesouhlasím s vašimi názory, ale budu se prát za vaše právo je říkat!“
Jako konzervativci jsme samozřejmě už tehdy věděli, že je to zásada v posledku krátkozraká a hloupá, ale respektovali jsme ji – s vědomím, že na zemi nic není ideální, a že pluralitní demokracie má spoustu chyb, ale pořád je lepší, než totalita, protože garantuje svobodu také nám. Tato svoboda je dnes v nesčetných excesech dušena za bílého dne a přestárlí mudrlanti s vyšitou pravdoláskou na brindáku k tomu buď jen trapně mlčí nebo, v zájmu finančních podílů, úřadů a kariér svých potomků, ještě trapněji bohorovně přikyvují a slouží jako maskoti volebních kampaní. Za sebe mohu říci, že se jimi cítím podveden. Kdy lhali víc, když jim má generace ve dvaceti naslouchala, nebo dnes, těm dnešním dvacetiletým? Ale, to už je jen takový folklor na okraj dne. Podstatné je, že současní vládní šíbři bez zaváhání (a asi tedy i bez svědomí) jednají. Vše je přitom omlouváno jediným argumentem, který je také zdůvodněním plánovaných administrativních odvodů: ruskou hrozbou.
Rusko je určitě ambiciozní velmoc, má jiné cíle než aliance NATO, jejímiž jsme členy a k níž máme své závazky my. Není proto třeba pochybovat, že Rusko má také své zpravodajské a strategické zájmy vůči České republice. Bylo by divné, a vlastně potvrzující bezvýznamnost naší země, kdyby tomu tak nebylo. Rozumný člověk prostě musí předpokládat, že se u nás pohybují ruští agenti, stejně jako čínští nebo saudskoarabští, a jedná-li na vyšší úrovni politicky nebo obchodně s cizinci, je pravděpodobné, že se s někým takovým nevědomky setká. Ale od toho si přece z daní platíme svou rozvědku a jiné agentury, aby chránili tento aspekt bezpečnosti České republiky. Obranyschopnosti naší země, ani její zpravodajské bezpečnosti, ale rozhodně nepřispívá vytváření atmosféry strachu, umělé polarizace lidí, glajšachtasce společnosti (kdo je proti covidvakcinaci, je určitě také proruský), špehování a udávání, kterou bohužel cíleně vyvolává současná vládní garnitura a zejména již zmíněná aktivistická média v České republice.
Věci jsou dnes tak daleko, že řekne-li někdo, že mu brejle pana premiéra připadají ošklivé, je reálně podezírán, není-li to ruský agent. Natož kdyby řekl, že starý pan Soroš a jeho Melody Boys v neziskovkách a mediích nepřijatelně deformují svobodu Západu, vhání nás do zbytečných vnitřních i vnějších konfliktů a přispívají k nenávistné atmosféře. Kdo by řekl něco takového, bude nejspíš Deníkem N nebo Seznam zprávami rituálně proklet a obviněn, že se třikrát denně modlí k Putinovi.
Aby mi bylo rozuměno, nechci zpochybňovat možné působení ruské propagandy, včetně šíření fake news a podobně u nás, jak jsem řekl, vlastně o něm nelze pochybovat, ale mediální štvanice bez důkazů, podněcované a chválené vládními politiky, to je…, abych použil hlášky z jednoho staršího českého filmu: To je hnus důstojnosti!
A je to také to hlavní, čeho se na zamýšlených administrativních odvodech obávám. Jistě je možné, že vypukne horká válka, a hrozilo by reálné odvedení naší mládeže a osob produktivního věku na frontu, vyloučit to neumím, ale po pravdě, myslím, že pravděpodobnost toho je poměrně malá. Mnohem podstatnější jsou dvě jiné hrozby, které administrativní odvody podle mě představují, a to:
za prvé: další shromažďování a soustřeďování informací o konkrétních občanech (navzdory digitalizaci a pocitu, že velký bratr už o nás všechno ví, je faktem, že stále nejsou všechna data o osobách pohromadě a totalistický moloch žádá více informací).
A za druhé: Prohlubování válečnické, takřka mobilizační atmosféry, která umožní rychlé zavádění systémových opatření k demontáži občanských svobod a přestavbě státu z pluralitní demokracie na něco zcela jiného.
Akce D.O.S.T., která už nemá jak více si svůj kádrový profil polepit, může na tyto věci upozorňovat, jak dnes činíme, varovat, apelovat, a hlavně vyzývat své příznivce, signatáře a členy k jedné věci: Nenechme se infikovat virem nenávisti. Ačkoli urážky a výsměch přirozeně vzbuzují chuť reagovat stejně, nedělejme to! A také nepřijímejme roli, do které nás tlačí. Se svědomím čistým jako křišťál můžeme v DOSTu říci: My nehájíme žádný zahraniční zájem, jen zájem český. Ten stále sledujme. Podle něho volme své kroky, ať fouká vítr mezinárodní politiky jakkoli. Protože Rakušanové, Pekar-Adamové, absolventi diverzantských kurzů, ale i krize a války odcházejí, národ však musí zůstat. Buďme stále na svém místě, ve svých sídlech, v srdcích svých blízkých. A modleme se pradávnou modlitbu desátého století: „Dej nám všem Hospodine: Hojnost a pokoj naší zemi!“
Děkuji za pozornost.