Akce D.O.S.T. | Důvěra-Objektivita-Svoboda-Tradice

Spojme síly pro podporu společného národního kandidáta

Z kandidátů, kteří splnili podmínky prezidentské volby, je Jaroslav Bašta jediným, kdo má nezpochybnitelnou minulost při obhajobě občanských svobod a našich národních zájmů. Během svého života prokázal, že je ochoten o těchto hodnotách nejen mluvit, ale když je třeba, tak jako za minulého režimu, i trpět. V roce 1970 byl vyhozen ze studia na vysoké škole a v roce 1971 v politickém procesu odsouzen na dva a půl roku nepodmíněně za podvracení republiky. Od roku 1972 působil aktivně v disentu a patřil k prvním signatářům Charty 77.

I jeho polistopadové postoje a politické zkušenosti nám dávají jistotu, že prezidentský úřad bude v jeho případě v dobrých rukou. Jako jediný z kandidátů má nejen poslaneckou a ministerskou zkušenost, ale i bohaté diplomatické zkušenosti ze svého působení na postu velvyslance v Rusku, a později na Ukrajině, což je v dnešní turbulentní době obzvlášť cenné.

Prezident je vrchním velitelem ozbrojených sil, a proto je v současné době nebezpečných mezinárodních tlaků na zavlečení naší země do války pro budoucnost našich dětí nadmíru důležité, kdo se tohoto úřadu ujme. Jaroslav Bašta je tou nejspolehlivější zárukou, že naše země nebude do zbytečného válečného konfliktu zatažena.

Z těchto důvodů jsme dospěli k jednoznačnému závěru, že Jaroslav Bašta je tím nejlepším kandidátem na prezidenta České republiky.

Proto mu veřejně vyhlašujeme naši plnou podporu.

Drazí přátelé

hovořím k vám jako bývalý vysokoškolský student, tehdy čerstvě vyloučený za podvracení režimu. Jako ten, který směl být u toho, když se připravovala studentská manifestace k uctění Jana Opletala. Nebudu vás unavovat detaily, jen vám chci po letech prozradit, že tváře, které máte s tehdejší studentskou revoltou mediálně spojené, neměly – až na nepatrné výjimky – s přípravou demonstrace nic společného. Vysvětlení je jednoduché – Mejstřík, Pajerová, Žáček a další nebyli žádní disidenti, tedy otevření odpůrci tehdejšího režimu, ale funkcionáři vysokoškolského SSM.

S myšlenkou pořádat demonstraci přišli zcela jiní studenti a pozvánku na pochod, který se měl původně konat na místě, kde byl Jan Opletal postřelen, jsem psal, ve vší skromnosti, já.  Neříkám to proto, abych si dodatečně přisvojoval zásluhy, ale abychom lépe porozuměli paradoxům doby, v níž žijeme.

Tím prvním paradoxem, ale spíš jen anekdotálním, je, že před těmi 33 lety jsme došli až k Mikulandské, zatímco letos jsme byli zastaveni o něco dřív. Nicméně oceňuji, a to bez sarkasmu, že se to tentokrát obešlo bez obušků.