Dne 17. listopadu 2018 zemřel ve svých 84 letech Mgr. Jan Skácel. Politický vězeň, signatář Manifestu D.O.S.T., dlouholetý předseda Vlastenecké fronty a zakladatel Národního sjednocení. Jedna z vůdčích osobností odporu proti našemu vstupu do Evropské unie působící v rámci občanského sdružení Občané proti EU. Jan Skácel byl až do své smrti předsedou Českého hnutí za národní jednotu.

Je více než symbolické, že tento velký vlastenec zemřel právě v den pro náš národ a stát mimořádně významný. Protinacistická demonstrace, při níž byl smrtelně zraněn Jan Opletal a po jeho pohřbu bylo 17. listopadu 1939 popraveno devět studentských vůdců, zavřeny české vysoké školy a 1.200 studentů odvlečeno do koncentračních táborů, se již u nás málo připomíná.

Zato výročí studentské demonstrace o padesát let později, které se stalo záminkou k listopadovému převratu z roku 1989, si v Praze již zcela privatizovala mediální a politická havlistická Kavárna. Dnes jej pravidelně zneužívá jako nástroj k pokusům o puč proti výsledkům voleb, v nichž pravidelně prohrává. Jan Skácel byl jedním z těch, kterého tato Pátá kolona bruselské aristokracie živelně nenáviděla – právě proto, že on naopak svůj národ a stát tolik miloval.

Není proto zbytečné, že 17. listopad je v kalendáři zapsán jako „Den boje za svobodu a demokracii“ – o něž v posledních desetiletích svádějí skuteční demokraté s levičáckými médii a jejich bojůvkami nerovné souboje. A je příznačné, že tento den si budeme od letoška připomínat i v souvislosti se smrtí Jana Skácela. Tento výjimečný, ač širší veřejnosti možná ne příliš známý muž, patřil totiž k těm nemnoha politikům, pro které národní věc a suverenita našeho státu nebyla jen zástěrkou k mocenským ambicím. Jan Skácel se stále ostřejšího boje za skutečnou svobodu do posledních chvil aktivně účastnil a naplňoval ho celým svým životem.

Pestrý a dramatický život

Narodil se 13. září 1934 v Pardubicích, v podnikatelské rodině, která byla aktivně činná v Národně demokratické straně. Jeho maminka vstoupila v roce 1945 na doporučení bývalého živnostenského tajemníka Františka Přeučila do Československé strany národně socialistické. V roce 1947 se stala členkou představenstva ČSNS a za tuto stranu zasedala i v Ústřední radě žen. V roce 1950 byla proto zatčena a spolu s Janovým nevlastním otcem odsouzena k dvaceti pěti letům žaláře, jeho otčím k jedenácti. Oba byli propuštěni až při amnestii presidenta Antonína Novotného v roce 1960.

Jan Skácel nejprve pracoval jako účetní, posléze, v rámci „akce 77.000“, byl takzvaně převeden do výroby. Pracoval v Tesle Pardubice jako pomocný dělník. Následně byl přesunut na na Důl Čs. armády do Karviné, kde se v roce 1953 zúčastnil stávky – za což byl poprvé čtyři měsíce vězněn.

Po propuštění se vrátil do Pardubic, absolvoval základní vojenskou službu, po které odešel do Prahy, kde byl v roce 1961 opět zatčen a odsouzen ke dvěma letům vězení za podvracení republiky. Po propuštění pracoval v různých dělnických profesích. V roce 1968 dokončil střední školu a vstoupil do Československé strany socialistické. V roce 1976 úspěšně absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy.

Polistopadový bojovník

Do roku 1989 pracoval jako právník u Pražské stavební obnovy. V roce 1990 se stal poslancem Národního výboru hl. města Prahy (dnešního magistrátu hl. m. Prahy) a spoluzakládal Národně sociální stranu, kde zastával funkci generálního sekretáře. V roce 1992 aktivně organizoval kampaň za zachování Československé republiky a stal se členem Národně demokratické strany, ze které v roce 1998 odešel. V roce 1999 se stává mluvčím Vlastenecké fronty a v letech 2000 až 2001 jejím předsedou.

Před referendem o vstupu ČR do EU v červnu 2003 se stal jedním ze zakládajících členů sdružení Občané proti EU, které sdružovalo představitele euroskeptických stran a spolků, jež se proti obrovské přesile pokoušeli vést kampaň proti vstupu do bruselského vězení národů. Psal články a prohlášení na vlastenecké servery, neboť o publikaci v oficiálních médiích, pochopitelně nemohlo být ani řeči. Podílel se na vzniku Manifestu „Občané proti EU“, kde vysvětloval dramatická rizika vyplývající z našeho přistoupení k EU. Po patnácti letech nelze než konstatovat, že všechna jím vyslovená varování (včetně migrační invaze a zničení tradičních hodnot křesťanské Evropy) se naplnila takřka do puntíku.

Od roku 2001 připravoval Jan Skácel na půdě Vlastenecké fronty projekt politické strany Národní sjednocení. V roce 2002 tuto stranu na ustavujícím sněmu v severočeských Zákupech skutečně založil a stal se jejím předsedou. V roce 2005 však odchází a vstupuje do Českého hnutí za národní jednotu a stává se jeho místopředsedou.

V listopadu 2007 podepisuje Manifest D.O.S.T. a podílí se na manifestacích a dalších veřejných akcích za obnovu státní suverenity, proti diktátu EU a za zachování tradičních hodnot pořádaných Akcí D.O.S.T. až do dnešních dnů. Od roku 2008 se stává místopředsedou Národní strany. Jako dlouholetý bojovník za české národní zájmy byl v srpnu 2005 zvolen volebním lídrem Národní strany ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu v roce 2006. Byl též předsedou Českého hnutí za národní jednotu.

Nezapomenutelný

Jak Skácel se prostě neúnavně pokoušel prosazovat národní a státní zájem naší země, ačkoli si byl vědom, že proti obrovské převaze mocných médií a téměř bez jakékoli finanční podpory má jen malé šance. Rytířskost, s níž čelil zdánlivě marnému boji, by někdo mohl pokládat za donkichotství. Dnes ale vidíme, že myšlenky, kterým obětoval vlastně celý svůj život – jak v režimu předchozím, tak v době popřevratové – začínají široce znít stále větší částí společnosti.

Měl silné sociální cítění a svým ideovým zaměřením patřil k národním konzervativcům. Od médií hlavního proudu si proto samozřejmě vysloužil obvyklé nálepky jako extrémista a dokonce fašista. Přitom za svůj politický vzor vždy považoval Karla Kramáře a jeho rozvážnou pronárodní politiku.

Mimořádně vzdělaný člověk, kterému nikdy nešlo o kariéru, zanechal v současném dění výraznou stopu. Jeho přátelé a spolupracovníci na něj vždy budou vzpomínat jako na muže velké inspirace.

Zdroj