Konečně se vracíme do normálu, prohlásil v televizním vstupu tatínek před vchodem do školy, kam jeho vzorně orouškovaný synek zanedlouho zapluje, aby si tu šťouráním v nose ověřil, zda se někdy potkal s virem Sars-Cov-2. V této souvislosti oceňme, že se nakonec neprosadila rektální metoda testování, s níž nový pan ministr nemocnictví Arenberger také počítal. Dále chlapečkovi popřejme, aby testem prošel, jinak ho čeká pobyt v izolační místnosti, než si ho tu tatínek zase vyzvedne. A když to nevyjde, tak ať je to alespoň v pondělí, jinak pošle do karantény celou třídu. Tatínek toto všechno jistě ví, přesto to považuje za návrat k normálnímu životu. Jak je to možné? Považoval by ještě před rokem za normální, že se naše děti mohou vzdělávat jen tehdy, když předem pozitivně prokážou, že jsou negativní? Že nepoznám, zda se paní učitelka přes svůj čínský respirátor mračí či usmívá, či jak se na sebe tváří spolužáci? Že je zdravé dítě nuceno snášet nedostatek kyslíku a vdechovat škodlivé látky z povrchu svých ušmudlaných roušek? Že se děti ani o přestávce nesmí k sobě přiblížit na víc než je státem povolená vzdálenost?
Přitom tatínek asi není sám, kdo si myslí, že se vracíme do normálu. Je to asi dáno tím, že se nám po tom roce s covidem, respektive covidismem, proměnil pojem normality. Otevřením škol za současného sanitárního režimu totiž není žádným návratem k předchozímu normálu, ale důležitým stavebním kamenem postupné nastupující „normalizace“, alias nové normality. Ostatně tento termín není jediný, určený k popisu naší blízké budoucnosti. Tak třeba Světové ekonomické fórum (WEF) přišlo s pojmem Velký reset – a současně s ujištěním, že svět se už do starých kolejí nikdy nevrátí. Vizí této smetánky z Davosu je globální technokracie, v níž jednotlivé národní státy předají zbytky svých pravomocí expertním týmům, působících na nadnárodní úrovni, pověřených „transformací všech aspektů lidského života“. Že se nejedná o praštěnou konspirační teorii, dokazují desítky textů a videí, veřejně dostupných na stránkách tohoto elitního klubu. Stejně vyznívá i kniha předsedy WEF Klause Schwaba COVID-19: Velký reset, kterou se v nedávné televizní reportáži pochlubil i místopředseda vlády Karel Havlíček. Tento vlivný německý podnikatel a ekonom spatřuje v opatřeních proti covidu neopakovatelnou příležitost ke globální perestrojce a k urychlení tzv. čtvrté průmyslové revoluce, jež v jeho podání nezahrnuje jen internet věcí, chytrá města či autonomní automobily, ale prostřednictvím pod kůži zaváděných technologií také „internet těla“. Klaus Schwab, jemuž naslouchají politické, finanční i mediální elity světa, je totiž přesvědčeným transhumanistou, spatřujícím budoucnost lidstva v jeho přeměně ve snadno ovladatelný dav kyborgů. Kdo nevěří, ať si pořídí jeho knihy a čte. A pak se dlouho modlí, aby se jeho fantaskní plány nezhmotnily.
Tatínek onoho chlapečka o Schwabovi či jiných švábech, zneužívajících výskyt nového viru k prosazování politiky, kterou by lidé za jiných okolností odmítali, patrně nikdy neslyšel. Proto si naivně myslí, že stávající školská „opatření“ jsou zaváděna jen na nezbytně nutnou dobu v řádu dnů, týdnů či maximálně měsíců. Jako by zapomněl na příslib z loňského jara, že až za těch pár týdnů „zploštíme křivku“, vrátí se svět do starých kolejí. Dnes totéž slýcháme v souvislosti s chystaným covidovým pasem, jímž budeme prokazovat svou bezinfekčnost, kdykoli budeme chtít nahlédnout do „starého světa“. Prý až covid porazíme, zruší se i tyto pasy. Jsme nepoučitelní. Jaké životní zkušenosti nás vedou k přesvědčení, že se ti, kteří nám chtějí vládnout (nejsou to nutně titíž, co sedí ve vládě), dobrovolně vzdají všech těch hračiček Velkého bratra a dosud netušených možností, jak cíleně usměrňovat chod světa? Proč zavíráme oči před výzvami některých levicových politiků či aktivistů v různých koutech světa, k uvalení dalších lockdownů, tentokrát klimatických?
Nalejme si čistého vína: Jsme se ve fázi vytváření infrastruktury, použitelné pro jakékoli příští reálné či fiktivní zdravotně bezpečnostní hrozby. Je samozřejmě možné, že koncem letošního školního roku si naše děti – z milosti naší covidové národní fronty (vláda + krajně středová opozice) – na pár dní od testů a roušek odpočinou. Ale jen co se na podzim začnou zvedat čísla „nakažených“ (při dostatečně velkém počtu amplifikačních cyklů PCR to je v zásadě nevyhnutelné), budeme v lepším případě tam, kde jsme teď.
Jak dlouho si to ještě necháme líbit? A najde se i u nás politik takového střihu, jako je floridský guvernér Ron DeSantis, který postavil jakýkoli certifikát, podmiňující cestování či přístup k službám – včetně těch vzdělávacích – mimo zákon?
Zdroj: MF DNES 16.4. 2021