Slavíme sto let republiky. Starší lidé někdy říkají, že není co slavit, protože ta republika už neexistuje a, citujeme hlas lidu, je rozkradená a rozprodaná. Je co slavit?

Trvat na formálním rozdílu mezi Československou a Českou republikou je přece nesmysl. To, oč v roce 1918 šlo, bylo obnovení naší státnosti. Znovu připojit celé Slezsko a obě Lužice bylo tehdy samozřejmě nemožné. Bylo naopak pro oba národy, Čechy i Slováky, výhodné, aby Slovensko připojením k českým zemím získalo také podíl na této státnosti. Jiná věc je, že se naskytnutá příležitost nevyužila plně, ale stejně si myslím, že pro slovenský národ to byla rozhodující historická událost, která Slováky povýšila mezi historické evropské národy. Co se týče toho, že je naše republika rozebraná, to je pravda. Naprosto to ovšem neznamená, že bychom neměli naše stoleté výročí slavit, spíš naopak: připomínejme si vše dobré. Jsem-li nemocný a chudý, mám tím spíš oslavovat své narozeniny.

Pokud na to navážeme, Miloš Zeman říká, že „naše země je naše“. Je opravdu naše země v reálu naše? Není toto jen postulát, že naše země by měla být opět naše, ale ve skutečnosti není?

Samozřejmě se naskýtá otázka, co se myslí v tomto kontextu slovem „naše“. Nedávno jeden profesor rozumbrada tvrdil, že nemáme právo naši zemi nazývat naší zemí. Je nám přece pouze svěřena Bohem. Ale to, co se na různých úrovních a v různých situacích počítá jako něčí vlastnictví, je vždy jen svěřené Bohem. Dokonce by se takto dalo vlastnictví definovat. Náš rozumbrada tak vlastně porušil zákon sporu, neboť v podstatě řekl, že naše země není naše, protože je naše. Ano, české země patří českému národu a on má za ně odpovědnost, a to právě vůči tomu, kdo mu je svěřil.

Co názory, že nezávislý stát vůbec neměl vzniknout, že si neumíme vládnout a tak dále

Situace v roce 1918 byla takového rázu, že samostatný československý stát prostě musel vzniknout. Ohrožení velkoněmeckým nacionalismem nevzniklo až s Hitlerem. Vítězství centrálních mocností by vzhledem k silně podřízené roli Rakouska vůči Německu přineslo katastrofu slovanským národům ve střední Evropě. Tvrzení, že si neumíme vládnout, je typické skučení polovzdělaných oikofobních intelektuálů. Ti si často neuvědomují (jako mnoho jiných faktů), že pouze prozpěvují prastarou písničku všech cizích agresorů, kolonizátorů a utlačovatelů, pro které je to velmi výhodné tvrzení a kteří si platí nájemné skuhravce z řad domácích intelektuálských přisluhovačů. V době protektorátu to byli mimo jiné takzvaní aktivističtí novináři, dnes to jsou žurnalisté z České televize, Seznamu, Respektu, Hospodářských novin a podobně.

Co pro vás znamenají pojmy národ, vlast, národovectví a vlastenectví?

Všechny tyto čtyři pojmy jsou mi drahé. Ony se sice v čase do určité míry mění, a to podle situace ve světě, ale to základní zůstává. Někteří historici zpochybňují existenci uvědomělého národovectví ve starších dobách, u nás například ve středověku. Ale stačí si přečíst Dalimilovu kroniku ze začátku 14. století, některé husitské manifesty z počátku 15. století nebo takového Stránského ze 17. století a je jasné, že na marxismu založené teorie „novodobého národa“ jsou nesprávné.

V jakém stavu je naše země dnes? Na co z naší současnosti by mohli být naši předkové hrdí a za co z našeho dneška by se styděli?

Spolu s Dalimilem můžeme žehrat na nežádoucí vstup cizinců na naši půdu, s husity na jejich politický vliv. A tak jako po třicetileté válce i po té studené toho tady Čechům patří pramálo. Jak vidno, naši předkové čelili podobným zlým situacím jako Češi v moderní době. Styděli by se asi za všeobecný morální úpadek národa a za jeho zpohodlnělost. A asi i za to, že nevyužíváme darů své země, jak bychom měli. Hrdost by jistě pocítili nad tím, že se podařilo prosadit opět český národ, český jazyk a českou kulturu v konkurenci ostatních. V těchto oblastech to dnes přeháníme se skromností.

Pokud jde o režim z let 1948 až 1989, tak začal svobodnými volbami, ve kterých zvítězila KSČ. Po sametové revoluci si komunisté udrželi pozice v Parlamentu a my jsme nepřistoupili k výrazným čistkám a odplatám. Je to výraz toho, že zejména na posledních 20 let vlády KSČ část národa nevzpomíná ve zlém? Že Češi chtěli po listopadu „tlustou čáru“ a klid? A že by dnes nechtěli KSČ zpět, ale necítí žádné „zbytkové“ utrpení? Ostatně proto jim nevadí Andrej Babiš?

Jsem přesvědčen, že v dějinách se projevuje diskontinuita, kterou si nechceme připustit. Lidé rádi zpětně idealizují, nebo naopak démonizují minulé děje a epochy. Valný význam to nemá. Větší polovinu svého dosavadního života jsem prožil v komunistickém Československu. A musím říci, že ta doba nebyla tak zlá, jak to líčí jedni, ani tak dobrá, jak se jeví jiným. Dnes žijeme v docela jiném světě a ani ti, kdo si říkají komunisté, nejsou stejní, jako byli komunisté tenkrát. Zcela se změnily historické i sémantické souřadnice. A politický fenomén Babiš (na rozdíl od osoby pana Babiše) s komunistickou minulostí nesouvisí.

Hovoříme-li o Miloši Zemanovi, skutečně zostuzuje svou existencí a přítomností v úřadě památku sta let republiky? Taková tvrzení se objevují třeba v souvislosti s jeho rozhodnutím udělit státní vyznamenání Michalu Davidovi. Dále je kritizován za proruské a pročínské postoje či za zdravotní nezpůsobilost k výkonu úřadu.

Vyjádřím se podobně jako bývalý prezident Václav Klaus. S většinou jednotlivě vzatých názorů pana prezidenta Zemana nesouhlasím, ale přesto si myslím, že je důstojným prezidentem. Snaží se vyrovnávat nesmyslnou zahraniční a zejména obchodně-zahraniční politiku naší vlády a stran – jak já říkám – nové Národní fronty. Ty to ideologicky překrouceně nazývají proruskými a pročínskými postoji. Nemusím se snad vyjadřovat k tomu, jak a komu pan prezident uděluje vyznamenání. To jsou doslova prkotiny. Zato je nutné zastavit se u zdravotní způsobilosti. Je pozoruhodné, že jsou to právě lidskoprávní fanatici, pro něž je zhoršený zdravotní stav představitele státu něčím diskvalifikujícím. Není to přece sportovní reprezentant a nebudeme po prezidentovi chtít, aby přeskakoval výškařskou laťku.

Za 100 let státnosti jsme nejprve spoléhali na Francii a Západ. Poté jsme se ocitli v oblasti vlivu SSSR. Nyní naše spojence ze Západu označuje většina politické scény za požehnání a garanci budoucnosti. V čem je nastavení našeho vztahu k EU a podoba EU jako taková v pořádku a v čem je nutná změna? Co s voláním po vystoupení z EU či po vyváženější politice vůči Rusku? Je vůbec dobré, abychom se na někoho spoléhali?

Stát a národ naší (tedy střední, nikoliv malé) velikosti bude s tímhle mít vždycky problémy. Ani velmoci si nemohou dělat, co zrovna chtějí, natož my. Navíc o budoucnosti nikdy nemáte ani páru. Líbí se mi, když dnes někdo kritizuje velkou část Čechů za to, že defétisticky podlehli představě, že je nám už navždy souzeno žít v rámci Velkoněmecké říše. Bylo se čemu divit, dejme tomu, v roce 1941? Garance do budoucnosti nemůže existovat. Nebo kritika chování prezidenta Beneše, když jel koncem roku 1943 do Moskvy. Měl na mysli hanebné chování západních mocností v roce 1938 a Sovětský svaz neznal. Je možné mu vyčítat, že chtěl zajistit budoucnost Československa na všech stranách? Ani my dnes netušíme, co nás v poměrně blízké budoucnosti opravdu ohrozí. Nezbývá než uvažovat v rámci současných procesů.

To znamená?

Především se zřejmě nezvratně rozpadá atlantická civilizace. Jejím politickým výrazem jsou dvě struktury, a to Evropský svaz a NATO. Obojího se držíme jako exkrement košile. Bude třeba, aby chytrý politický představitel „zařídil“, abychom tyto struktury včas a bez úhony opustili. Ano, musíme vést vyváženou politiku, ale nesmí to být politika patologické oddanosti komukoliv. Zároveň musí být pragmatická neboli sobecká. Konečně je pro náš středně velký a kulturní národ nezbytné udržovat dobré až přátelské vztahy se všemi, ano, doslova se všemi. Především ovšem se svými sousedy, to považuji za klíčové.

Hospodářské dějiny zdůrazňují vyspělost první republiky a její přední umístění v dobových světových žebříčcích. Na druhou stranu, značnou část její populace sužovala bída, tvrdili komunisté. Za komunistů zase sužovala bída všechny, říká se dnes. A dnes samoživitelky, důchodci a jiné skupiny žijí v bídě, říká levice, a pravice oponuje, že každý si dnes za svůj životní standard může sám. Jak je to tedy s tou bídou za 100 let naší novodobé státnosti?

Nebudu se – s dovolením – zabývat konkrétními podrobnostmi. Ekonomická síla (jíž se nesprávně říká vyspělost) byla opravdu významným znakem první republiky a můžeme na to být stále hrdí. Také je pravda, že velká světová ekonomická krize u nás měla dosti drastický průběh, který si dnes umíme jen těžko představit. Srovnávat s tím dnešní situaci chudých by bylo vůči našim předkům neslušné. A za komunistů? Tehdy se velká většina lidí měla stejně, ale bídou se to nazvat nedá. Každopádně za republiky i za komunistů lidé žili skromně.

Dnes je sice dost chudých, ale většina žije celkem pohodlně. Již před třemi stoletími italský myslitel Vico přišel na to, že šíření pohodlí a přepychu je příznakem civilizačního konce. Zní to možná krutě, ale podle mě je určitá míra všeobecné chudoby a skromného životního stylu předpokladem zdravého fungování civilizace. Lidé mají pracovat, spořádaně žít a nezabývat se úchylnými aktivitami, jak jsme toho nyní svědky.

Připomněli jsme si i kulaté výročí Mnichova. Jaké poučení pro nás Mnichov má pro náš dnešní vztah k Německu?

Význam jednotlivých událostí a připomínka jejich výročí se v dějinách mění. Tak jako se domnívám, že bychom měli vzpomínat na vznik republiky, tak také Mnichov je pro nás dnes aktuální. Přitom jsme dnes podstatně slabší a naše suverenita je značně okleštěná. Tehdy se mohlo vedení státu rozhodnout, zda vůbec máme mnichovskou dohodu přijmout. Dnes jsme na tom podstatně hůř. Podobné je ekonomické zmrzačení.

Zásadní poučení z Mnichova je, že máme mít dobré vztahy k sousedům. Vždyť přijetí mnichovského diktátu bylo mimo jiné způsobeno špatnými vztahy s Polskem a Maďarskem. Tyto dva státy byly připraveny nás vojensky napadnout spolu s Německem! Celková koncepce československé zahraniční politiky byla příliš nevyvážená. Tak jako nyní…

Pro náš vztah k Německu má mnichovská dohoda specifický význam jen v jednom bodě, jinak je pro nás Německo problémem stálým. Tím specifickým bodem je to, že se jasně ukázalo, že soužití Čechů a Němců v jednom státě je nemožné. Proto byl odsun německého obyvatelstva po válce nutným, byť nepříjemným aktem. Dnes žijí na jedné straně historických hranic Češi a na druhé Němci. To je pro nás dějinná šance žít s Němci v dobrých vztazích. Vlastní poučení pro současnost tkví zejména v tom, že nesmíme připustit, aby u nás – třeba na základě „pozvání“ – opět vznikla nepřátelsky naladěná menšina.

A co Rusové? Diskutuje se o tom, zda nás v roce 1945 osvobodili od nacistů, nebo zda nás připojili ke svému impériu. Je zde rok 1968. Nyní proti nám prý vedou „hybridní válku“, v Británii přizabili Skripala a u nás chtějí zase zakotvit skrze Dukovany. Jakou hrozbou je pro nás Rusko?

Srpen 1968 pro nás rovněž může být poučný. To poučení spočívá v tom, že nám ránu mohou zasadit i spojenci. Představme si, že česká (nebo slovenská nebo maďarská nebo polská) vláda začne podnikat kroky, které budou v naprostém souladu s názory vlastních občanů, ale budou ostře odporovat politice NATO. Je tak nepředstavitelné, že takovou zemi obsadí vojska současných spojenců a „na ochranu svobody a demokracie“ (jako tenkrát na ochranu pokroku a socialismu) dosadí poslušnou loutkovou vládu?

Pokud jde o hybridní válku, které se dříve říkalo ideologická diverze, a o zpravodajské hrátky typu Skripal, lze říci, že o naše vlastní zájmy nejde, je to souboj zájmů ruských a zájmů globální plutokracie. Je to boj dvou zájmů, nikoliv dobra se zlem. Rusko pro nás není hrozbou. Mějme s ním dobré vztahy, ale také o něm nemějme iluze.

Za 100 let novodobé státnosti jsme za sebou nechali řadu osobností, které stojí za to hodnotit. T. G. Masaryk, Edvard Beneš, Švehla, Rašín, Klement Gottwald, Gustáv Husák, Václav Havel, Václav Klaus, Miloš Zeman, například. Co lze říci ke jmenovaným a koho byste doplnil?

Nechme stranou vlastní hodnocení (kladné, nebo záporné) těchto politiků. Všech devět mělo v našich stoletých dějinách své místo. Poslední dva sem patří, ale vzhledem k tomu, že žijí a nemáme k nim žádoucí historický odstup, musíme se bližšího hodnocení vzdát. Ostatních sedm blíže hodnotit už můžeme. Byli to významní politikové, ale je otázka, zda to byli opravdoví státníci. Pokud jde o Klementa Gottwalda a Václava Havla, lze o tom pochybovat.

Gustáv Husák byl vysoce obratný a pragmatický politik, který v roce 1968 na jedné straně zradil Dubčekovo vedení, ale na druhé straně potom zabránil vládě primitivů a fanatiků. Jmenoval jste čtyři představitele první republiky. Až na Edvarda Beneše přešli do republiky z rakouské politiky. Všichni tři byli skvělí a po druhé světové válce jsme takové neměli. Bohužel Alois Rašín a Antonín Švehla brzy zemřeli.

Rašín byl státník velkého formátu a v jeho stopách kráčel jeho syn Ladislav. Toho bych rád připojil k úctyhodným politickým činitelům. Byl na dobré cestě k tomu, aby vedl český národ po druhé světové válce. Bohužel ho zavraždili za války Němci. Zřejmě k velké úlevě komunistů a možná i Benešově. A nakonec nesmíme zapomenout na muže, který byl několik desítek let uznávaným politickým vůdcem národa, na Karla Kramáře. Myslím, že bychom měli oprášit jeho památku. On byl tím vůdcem národa, ne Masaryk. Pak je tu několik dalších zajímavých osobností, třeba mezi vojáky, například generálové Vojcechovský, Gajda, Eliáš, Bílý. To pro stručnost stačí.

Československo už není. V běhu posledních sta let nám z naší státnosti odpadli Slováci. Do jaké míry odpadli z našich životů? Jak s odstupem reflektovat roky 1991–1992, kdy jsme se rozešli? Byl to nedostatek trpělivosti a vzájemné empatie, nebo nutnost, která předešla „jugoslávskému“ způsobu dělení státu? Platí teze, že dnes se Slováky máme nejlepší vztah za dobu naší vzájemné koexistence?

Právě nedávno o víkendu jsme se doma zaobírali úvahami na česko-slovenská témata. Slavili jsme křtiny mé vnučky a skoro polovina účastníků byla ze Slovenska, protože můj zeť je Slovák. S jeho otcem jsme si vyjasnili, že jsme vlastně stále Čechoslováci. I mezi našimi širšími rodinami není ani mráčku. Po čtvrt století se zdá, že oddělená státnost oběma národům a zejména vzájemným vztahům prospěla. Dělení neprochází mezi našimi národy, nýbrž podél hranice vedené globalisty.

Ti naši Slováci nadávají na svého prezidenta Kisku a většinou hájí bez ohledu na míru levicovosti nebo pravicovosti bývalého premiéra Fica, stejně jako my se zastáváme prezidenta Zemana a s nechutí shlížíme na všechny Bartoše, Drahoše a jiné merkelovské panoše. Když se Československo dělilo, byl jsem v relativně vysoké státní funkci a s mnoha tehdejšími politiky jsem vedl debaty o takzvaném politickém, nebo etnickém pojetí národa. Již tehdy jsem zastával menšinové druhé pojetí a Slovákům jsem fandil, i když mně toho rozdělení bylo líto. Po 26 letech se ukazuje, že národní pojetí států je jedním z předpokladů společné obrany zemí střední Evropy vůči globalizačním usurpátorům.

Na závěr: Co náš stát nyní bytostně ohrožuje? Migrace? Neschopnost srovnat se s minulostí? Ekonomická závislost, vymírání obyvatel, „sluníčkáři“, rozpad rodiny a úpadek tradičních hodnot? Ztráta suverenity, nebo vlastní uzavřenost, čecháčkovství a xenofobie? Či něco jiného?

Většina z toho, co uvádíte, je opravdu hrozbou. Rozpad rodiny, vymírání národa a úpadek tradičních hodnot jsou bezesporu nejsilnějšími příznaky konce atlantické civilizace. Poněvadž se – možná naivně – domnívám, že je to zřejmé, zaměřím se na to, co nás neohrožuje. Především se přestaňme vyrovnávat s minulostí. K ničemu dobrému to nevede. Podívejme se na Němce: Ti se tak vyrovnali s minulostí, že prakticky ztratili vlastní identitu. Jak říká jeden můj kamarád: „Němcům vzali duši.“ Nechtějme o ni také přijít. Upřímně řečeno, nerozumím výrazu „čecháček“. Jiný můj kamarád vtipně říká, že čecháček je protiklad světáčka. Diminutivní přípona má navozovat dojem malosti. Nejsou ale malí, tedy bázliví a zakomplexovaní právě ti světáčci, a nikoliv čecháčci? Jinak řečeno, hrozbou pro naši budoucnost jsou jednoznačně světáčci.

Dále. Zdravá míra xenofobie je nutná pro zachování jakéhokoliv společenství. Vpustíte-li do něho příliš mnoho „outsiderů“, nutně se rozpadne a přestane existovat. Chceme-li tedy dále zůstat Čechy a být dobrými přáteli sousedních národů, postavme se proti kolonizační vlně migrantů, kteří nepřicházejí proto, abychom jim pomohli, ale aby nás zotročili. Není v tom ani zrnko nenávisti. Přesně s těmi lidmi, kteří chtějí obsadit naše území, buďme dobrými přáteli a skutečně jim pomáhejme, jestliže zůstanou u sebe doma.

Pokračujme. Dnes je v módě mluvit o otevřenosti jako o něčem pozitivním. Hluboce pochybuji o oprávněnosti takového přístupu. Ve skutečnosti jde o morální legitimizaci úsilí totálně rozdrobit a rozbít společenské jednotky a vazby, připustit bezbřehou volnost a nezávaznost. Jen relativně uzavřené společenské jednotky mohou vstoupit do stabilních a kvalitních vztahů s dalšími takovými jednotkami. To platí velmi silně právě o národech a státech.

Vysoká míra státní suverenity je základním předpokladem realizace občanských svobod, jichž nám v současné době soustavně ubývá. Místo nich hypertrofují takzvaná lidská práva, která se postupně mění na vznášení nároků obskurních okrajových skupin jednotlivců, které se neoprávněně nazývají menšinami a snaží se takto brutálně dobýt moc.

Ponechám-li stranou obavy o existenci českého národa a zbytečků naší státní suverenity, chci na závěr vyzdvihnout tři obecné hrozby: migrace, problematika genderu a dalších zvráceností v sexuální oblasti a nakonec oklešťování občanských svobod, zejména svobody projevu a šíření informací.

PhDr. Jiří Hejlek (nar. 1952 v Praze) vystudoval filozofii, bohemistiku a klasickou řečtinu na FF UK. Pro svůj „kádrový profil“ se nemohl ani pokusit o akademickou kariéru. Měl různá zaměstnání. Převážně se živil jazyky. Učil a překládal. Mj. se podílel na překladu Komenského „Všeobecné porady o nápravě věcí lidských“ z latiny do češtiny. Po listopadu 1989 byl politicky aktivní. Od února 1990 do března 1993 pracoval v  Koordinačním centru OF, na Ministerstvech zahraničí a kultury, na němž působil jako náměstek ministra. Tehdy byl také členem širšího vedení ODA, v níž setrval do roku 2001.

Od roku 1994 pracoval v průmyslu. Zpočátku jako manažer, od konce 90. let jako podnikatel. V posledních letech se opět věnuje svému původně vystudovanému oboru, překládá a příležitostně přednáší. Je jedním ze zakladatelů Akce D.O.S.T. Jiří Hejlek je praktikujícím katolíkem. Je více než 30 let ženat a má dvě dospělé děti.