Po medializaci připravované hry Naše násilí – vaše násilí a po jejím uvedení v Brně jsem čekala, že se někde dostanu k přečtení seriózní divadelní recenze. Jenže nic takového jsem nenašla. Takto mi nezbývá než vystačit s tím, co jsem se dozvěděla. S tím se opravdu nedá hra posoudit. Leda se může soudit všechen ten cirkus kolem.

1. Divadlo je druh umění; jako každý druh umění má určité funkce, podle kterých se rozpoznává a podle kterých by se měla stanovit kvalita umění.

2. Podle zastaralých příruček je funkce umění trojí:
– informativní
– formativní
– estetická

3. K tomu se ještě musí přidružit funkce „komunikativní“. Příručky o tom moc nemluví, protože dřív se to rozumělo samo sebou – že umění je komunikace. Sdělení tvůrce, který čeká reflexi.

Co se týká výše jmenovaných funkcí umění – a na divadle se dají analyzovat úplně učebnicově, připomínám ještě dodatek dřívějších teoretiků: je běžný předpoklad, že umění obsahuje tyto funkce ve vyváženosti. Ale jsou i případy, kdy zcela chybí např. formativní (výchovný) dopad, nebo informativní, ještě to neznamená, že tím umění přestává být uměním. V jednotlivých případech můžou tyto složky chybět. Rozhodně ale nikdy nesmí chybět estetický rozměr umění. pokud ten chybí, nejedná se již o umění; dalo by se říci, že jde o jakýsi druh angažované aktivity. Nejsem si jistá, jestli toto není právě případ oné kritizované divadelní hry. Nikde jsem ale nenašla kvalitní recenzi – tedy rozbor díla po dílčích stránkách. Všichni se vrhli pouze na celý ten skandál kolem, ale kvalitní recenzi asi nenapsal nikdo.

V poslední době se hlavně mladí tvůrci se na divadelní tvorbu dívají poněkud jinak.
Taková hloupá maturitní otázka – „Co tím chtěl autor říci?“ – už dnes nikoho nenapadne, a taky nikoho není tak pošetilý, aby nad současnou divadelní tvorbou nějak déle hloubal. Nicméně – každý autor přece jen něco sděluje (nikdo nepředpokládá, že by autoři vymýšleli hlouposti jen tak…). Takže – jak je to s tím sdělováním prostřednictví umění?

Stále se prostřednictvím divadla komunikuje, jenže tato komunikace je pozměněná.
V popředí není klasický dialog, nějaké soudržná komunikační výstavba, na které je předávána zápletka; prioritní je totiž předávání emocí. Myšlení autorů je vlastně taky propasírované přes emoce, racio chybí, ale nikomu to nevadí, protože platí trend – odejít z divadla a cítit v sobě pořádnou nálož emocí – to je, jako by diváci odcházeli nikoli z divadla, ale z korridy. Čím větší nášup emocí, tím je to lepší; je jedno, jestli jsou to emoce pozitivní nebo negativní; ty druhé jsou lepší z marketingového hlediska! To je moderní současný trend. Hlavně, že jsou to emoce, hlavně že jsou podávány originální formou a hlavně že je divák hodně překvapený, někdy pobouřený; vlastní divákovy pocity jsou z něj rvány téměř drastickým způsobem ven.

Nicméně když zůstáváme stále na předpokladu, že divadelní hra je zcela relevantní druh komunikace, musíme taky počítat s tím, že komunikace je proces mezi více komunikanty; s tím, že do procesu komunikace (do dialogu) patří nejen samotná promluva, ale taky zpětná vazba. Že sdělení dopadlo na úrodnou půdu a našlo porozumění, případně vyvolalo určitou reakci.

Autor (+ další…) zcela zákonitě očekává od diváků reflexi – čili zpětnou vazbu. To je zcela legitimní očekávání. Pokud je autor psychicky zdravý, tak potřebuje reflexi, jinak by si vystačil se svojí samomluvou. Stejně jako samomluva není normální, i chybějící reflexe, také není normální. Někteří lidé nejsou schopni zpětnou vazbu v očekávané míře poskytnout, např. v případech nějakého druhu autismu, což je docela vážná diagnóza. Snad jsem tím objasnila, že do struktury divadla patří nejen samotné dílo – divadelní hra, ale také ona divácká reflexe a prostředky, kterými se tato divácká reflexe sděluje.

Na divadle se tedy se zpětnou vazbou počítá; u dětských představení – výkřiky na Kašpárka, děti mluví na herce a upozorňují prince na zlého draka. V divadelní hře pro dospělé je zpětná vazba vyjadřována především mimoslovními komunikačními prostředky – smích, potlesk, ale i slova – bravo! Běžně to vypadá, že existují pouze souhlasné, pochvalné mimoslovní komunikační prostředky, jenže není tomu tak. Ano – ty souhlasné komunikační prostředky – k vyjádření souhlasu, uspokojení – jsou nejčastější – protože většinou se herci opravdu snaží diváka uspokojit a nabídnou mu to nejlepší ze svého umění, čeho jsou schopni. Proto se většinou setkáváme se souhlasnými komunikačními projevy – čili se souhlasnou zpětnou vazbou – a tou je (zopakuji) – potlesk, výkřiky nadšení, Bravo, vstávání, házení kytic a pod…

Co ale očekávají divadelní tvůrci v případech novátorských, kdy jejich evidentní snahou není – vysoce umělecky předvedená nějaká hra, ale především – podle slov autora hry Naše násilí, vaše násilí – urážet, či šokovat. Pan autor to sice řekl jinak: údajně jeho záměrem bylo vyjádřit určitá témata, která jsou tabu. Teď nevím, jestli nenarazil na nějakou jazykovou bariéru. Tabu je něco, co existuje, ale je to nepříjemné, vzpomínka na nějaké skryté drama, něco zlého, ke kterému se komunita záměrně nevyjadřuje, vzpomínka je vytěsňována, aby se nerozjitřovaly negativní emoce. Cože je tedy tímto tabuizovaným tématem?

– Podle vysvětlení autora, že chtěl odkrýt tabu, mi vychází, že autor – „odkryl“ skutečnou historickou pravdu (která se tají, o které se nesmí mluvit – to jsou ty znaky tabuizovaných problémů), že Ježíš byl násilník!
– Dále autor „odkryl“ tabu (taky velmi neohroženě) o naší státní vlajce: – my všichni totiž se podle něj mylně domníváme, že naše státní vlajka patří na úctyhodné místo, že se s ní má zacházet uctivým způsobem; a tady se nám odkrývá dlouho utajovaná nepříjemná pravda – kam ve skutečnosti ta naše česká vlajka vlastně patří!

Jiné tabu mi z toho nevychází. Samozřejmě – tabu – netabu – není to náhodou odkrývání vlastního autorova křivého pohledu na Krista, na vlajku jako prvek české státnosti a na to, co tato vlajka symbolizuje? Kdo něco takového vymyslí a provede v reálu na jevišti, ať je to autor, herec nebo manažer, propagátor, u toho musí jít skutečně o velký odpor k Ježíši i o velký odpor k české zemi, či k jakémukoliv fenoménu, který takto hanlivě prezentuje.

Podezírám autora, že jemu vlastně nešlo vůbec o nějaké závažné téma, a už vůbec ne o jeho řešení! Ani snad o vyjádřeních nějakých tabu (jak své dílo sám prezentoval.) – Jeho hlavní prioritou bylo – skrytě vyjádřit svůj odpor, svoji podrážděnost, naštvat diváky, pobouřit – smát se divákům z lóže nebo někde z bezpečí s krytými zády, protože na něho přece nikdo nemůže: on je ten „umělec“, on může všechno; v divadle je každý divadelní kus posvátný a hodný úcty (slova na kameru jedné divačky onoho představení! – jak prý si mohli „Slušní lidé“ dovolit takovou neúctu k autorovi a hercům!!!) Vždyť pouze autoři si můžou dovolit být hrubí a arogantní, peskovat diváky a posílat je k soudu za výtržnictví, pokud diváci nedají najevo potleskem povinný souhlas.

A jak je to vlastně s těmi mimoslovními komunikačními prostředky? Existují takové, které vyjadřují souhlas, uspokojení, ale vedle toho existují i takové, které vyjadřují nesouhlas, nespokojenost, pobouřenost, nelibost, případně úděs. A je jich celá řada: pískání, bučení, dupání. Můžou se používat? – Ano, můžou. Pokud jsou přípustné souhlasné projevy, potom jsou přípustné i nesouhlasné projevy. Kdyby tomu tak nebylo, stalo by se celé divadlo falší – kdyby se tam smělo opravdu jen povinně tleskat. Všechny mimoslovní prostředky jsou v divadle zcela relevantní a očekávatelné. A autoři s nimi dopředu počítají. Jenže někteří – ti naivní – počítají právě jen s těmi souhlasnými. Úplně postavená na hlavu byla zmínka jedné divačky a její pohoršení nad tím, jak se diváci chovali nedůstojně – k pouhé divadelní hře! Jako by „opravdu důstojné“ znamenalo, že se bez mrknutí oka vyvarujeme jakýchkoliv pocitů a postojů, které by vyjadřovaly, že s tím, co se děje hluboce mravně nesouhlasíme. Všechno je naruby: urážky na prknech – jsou „úctyhodné“, protože je to „umění“. Vyjádření oprávněného nesouhlasu je trestuhodné! – podle soudkyně paní Wagnerové, která bleskurychle podala trestní oznámení a podle internetu – jen na dálku (sama tam nebyla!) tuto diváckou zpětnou negativní reflexi klasifikovala jako trestný čin výtržnictví.

Nebo podle některých dnešních „teoretiků“ a autorit (počítám k nim i soudkyni Wagnerovou) urážka státních symbolů a Ježíše Krista je – „umění“, ale vyjádření nesouhlasu s touto urážkou je „výtržnictví“? To úplně vypadá jako návod, jak beztrestně někoho šikanovat, pomlouvat, urážet. – Vzniká významný precedens: Když urážka zazní na divadle – před diváky – bude to beztrestné. Když se ale někdo bude proti takové urážce nebo šikaně prezentované herci bránit – pak to bude výtržnost. Není to prolamování jakési zvláštní pružnosti do zákonnosti? Nesignalizuje to změnu ve vnímání trestní odpovědnosti? Copak umělci jsou nedotknutelná novodobá božstva s trestní imunitou?

Doporučila bych panu autorovi, paní soudkyni Wagnerové, divákům, kteří odsuzovali reakci „Slušných lidí“ a jiným, kteří podporují tento nový divadelní trend, aby si zopakovali něco z té výše uvedené divadelní teorie. Když už se počítá se souhlasnými mimoslovními komunikačními prostředky, nikoho nesmí zarazit, že se v případě relevantní zpětné vazby objeví i negativní prostředky bezeslovné komunikace. To prostě k divadlu patří… Jak by to přece vypadalo, kdyby na urážky někdo děkoval potleskem a ovacemi, případně objímáním a polibky. Nesouhlasná zpětná vazba (dupot, pískot) zkrátka k divadlu patří, stejně jako souhlasná (potlesk). Je jasné, že se ony nesouhlasné projevy neobjevují často: především naši diváci jsou opravdu kultivovaní a tolerantní, takže když se tvůrcům něco nepovede, když udělají herci neúmyslnou chybu, když někdo něco zazpívá falešně, když spadne kulisa, zkrátka když se stane nehoda… dokážou to taktně přejít. A také většina divadelních umělců zatím doposud preferovala trend, dát divákovi opravdu to nejlepší umění, jakého je schopna. Jenže tady se jedná o případ „umění“, které co nejvíc otřese, co nejvíc pobouří, co nejvíc odhalí… což samo o sobě nevypovídá ani o obsahu, ani o kvalitě představení.

Na závěr ještě připomínám Kategorický imperativ Immanuela Kanta: „Jednej jen podle té maximy (zásady), od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.“

Neboli: „Jednej podle zásady, o které bys chtěl, aby se stala obecným zákonem.“ V principu to znamená chovat se tak, jak bychom si představovali chování ostatních lidí k nám osobně. Na tento Kategorický imperativ, který formulovali morální filosofové dávno před Immanuelem Kantem, ale ten to zobecnil a věnoval morální filosofii téměř celé své dílo, navazují slova lidové moudrosti: Nedělej druhým to, co nechceš, aby druzí dělali tobě!
Nebo také: Jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá!

Připomínám ještě, že Immanuel Kant v celém svém rozsáhlém díle nezpochybnil platnost kategorického imperativu, že by snad platil jen pro některé sorty lidí; a pro některé že by platila výjimka – např. pro herce. Ne – nikoliv; podle Kanta se jedná o všeobecný princip, který by měl platit pro všechny!
Když tedy autor a spolutvůrci zvolí nestydatost, povýšenost, drzost, urážky – jako normu pro své chování, musí předpokládat, že odpovědí jim nebude potlesk a poklepávání na ramena, ale případně něco podobného tomu, čeho se dopustili oni sami.

Přeložte prosím někdo tyto zákony a přísloví panu autorovi do jeho rodného jazyka. Je docela možné, že si myslel, že pro nás všechny bude jeho dílo opravdu obdivuhodné, že tady všichni jeden vedle druhého nenávidíme Ježíše, že tady všichni jeden vedle druhého se stydíme za naši vlajku… Kdo ví, s jakou představou sem přijel. Opravdu možná podlehl mylnému povědomí a slibům, že tady bude vítán a stane se hvězdou festivalu! – Asi není moc realistický, protože myslím, že nikoho soudného by nenapadlo např. sebrat tady u nás pár herců a jet do muslimské oblasti, tam jim přehrát parodii na proroka, případně zneuctít jejich vlajku – a čekat, že za to dostane ceny, ovace a bude hvězdou.

Připomněla bych na závěr ještě jednu věc: Byly doby, kdy jsme museli coby žáci středních a základních škol chodit do kin a divadel na různé podivnosti a povinně tleskat, i když se nám chtělo volat – bú. Jenže to byla totalita. Bude to tak i nyní? Vrátí se časy, že budeme muset tleskat něčemu, co si zaslouží odsouzení? Budeme zase muset tleskat a trapně oslavovat to, co nám samozvané autority předloží, i když se nám to nebude líbit? Bude náš občanský a demokratický nesouhlas do budoucna zase pranýřován jako výtržnictví? – Já doufám, že tomu tak nebude, že nenastane nová totalita, kdy po nás budou páni konšelé, ředitelé a „umělci“ vyžadovat, komu a čemu máme tleskat!

Ale jestli opravdu nynější soudy odsoudí Slušné lidi za jejich reakci na ostudnou hru, jde přímo o návrat do totality.