Diskutovaná Istanbulská úmluva má být ratifikována do 1 měsíce, což je pro občanskou diskusi šibeniční lhůta. Pokusím se neopakovat, co již bylo na toto téma napsáno, jen uvedu několik svých postřehů:

Istanbulská úmluva není obyčejná právní dohoda, ale je nesena ideologickými prvky. To vždycky padne v postkomunistických zemích kosa na kámen. My Češi jsme na ideologie citliví. Ať jsou ukryté seberafinovaněji, my je cítíme, slyšíme, vidíme. Místa, kudy ideologie prosakuje, vnímáme velmi zřetelně. Ta 40letá zkušenost přece jen k něčemu byla dobrá. Já se těch současných ideologických projevů, ať jsou seberafinovanější, štítím úplně stejně, jako jsem se štítila hesel „proletáři všech zemí – spojte se“, „nerozborná jednota“, „perestrojka“, „glasnosť“ a pod. Úplně stejně tak se štítím ideologických signálů, které nacházím v textu úmluvy a ve slovníku jejích obhájců. Čili Istanbulská dohoda je donucovací ideologický materiál, který celou problematiku domácího a sexuálního násilí staví na zvláštní rovinu, kterou odhalíme z tohoto úhlu pohledu: Přestože se tato smlouva tváří, že prosazuje správnou věc, je nutné být zásadně proti ní! I když mediální i politická situace je nastavena takto: Kdo je proti „Istanbulské úmluvě, jako by tím zároveň schvaloval násilí v rodinách, na ženách, na dětech! Ano, tak je to postaveno! – Takovými prostředky se prosazuje důležitý právní dokument.

Zcela legitimní pochybnosti jsou ve společnosti – a to i u poslanců, o samotném účelu Istanbulské úmluvy: Některé pasáže se opravdu zdají pro nás v současné situaci naprosto bezpředmětné – zvláště ty o brutálním násilí páchaném na ženách a dívkách. To, že je náš stát všemi možnými způsoby nucen, tlačen, manipulován do přijetí a akceptace této úmluvy v její nezměněné podobě, je běžnému občanu, ale i některým poslancům divné:  Proč si máme zařadit do našeho trestního zákona jakési nové trestné činy, o kterých mnozí donedávna neměli ani ponětí. – dětské sňatky – to snad ve středověku? Ženská obřízka – co to je – u nás? Únosy, vylákání za účelem nuceného sňatku?  K čemu jsou u nás nutné takové zákony? – Vždyť je to nesmysl. Jenže ouha – pro nás nesmysl, pro sociální inženýry budoucí Evropy je to zcela relevantní krok k jejich cíli.

Právní oblast: Některé trestné činy jsou opravdu s naší kulturou naprosto neslučitelné. Je zcela na místě otázka, proč je tedy máme mít zahrnuty do trestního práva  (navíc je zde třeba morbidně podrobně vyjmenováno, co všechno má být považováno za ženskou obřízku – uřezání kterých částí genitálií… ). Jak to, že to není divné těm, kdo tento dokument vytvořili? – Odpověď zní: Nikoliv, tento dokument nebyl vytvořen, aby reagoval na současnou právní úroveň, na míru takových projevů ve společnosti. Tento dokument je  sofistikovanou přípravou na novou situaci, která nastane, až se zde přes všechny naše nesouhlasy nakonec prosadí migrace v takovém množství, že drasticky ovlivní strukturu společnosti. Právě pro toto budoucí složení „evropského lidu“ je dokument vytvořen. Ne pro nás, ale pro budoucí generaci, která bude tak multikulturní, jak to  mají v plánu sociální inženýři.

Veškerý náš odpor je v EU k smíchu. Evropští lídři jsou sebejistí, půjdou opravdu totalitně – přes nesouhlas většiny k svému cíli  – vytvořit homogenní beznárodní společnost, kde bude tolik imigrantů, že původní etnika ztratí svůj význam. Současní vládci Evropy skutečně ani na okamžik nezapochybovali o správnosti a oprávněnosti plánovaného projektu euro-asijsko-afrického mixu. A neuhnou ani o milimetr. Můžeme oprávněně spekulovat o úrovni jejich rozhodnutí. Zkušenost nás poučuje (a ne jednou), že každé lidské inženýrství dopadlo fiaskem. Jenže toto poučení vnímáme my – s naším normálním rozumem a schopností vzít vážně poučení, že historie je přece jen dobrá učitelka. Ideolog ale uvažuje jinak. Lidé, zvyklí na kritické myšlení, bývají obezřetní v přejímání vizí všeho druhu, kdežto nositelé nových ideologií tento kritický přístup postrádají,  vezou se na jakési vlně vlastního opojení a konjunktury a jsou schopni strhnout spolu s sebou do své vlastní tragédie miliony ostatních. Tak tomu má být i nyní.

Zpět k „úmluvě“: Máme se totiž smířit s tím, že se v naší blízkosti budou odehrávat takové šílené praktiky – vůbec totiž nebude důležité, co je podrobně specifikováno v trestním právu. Ve Velké Británii se ženské obřízky dělají na holčičkách pořád, i když jmenovitě tato praxe je klasifikována jako trestný čin již od r. 1985. Od té doby se také tento jev sleduje. Paradoxně – i když je tento zločin evidován 35 let a  i když byl celou tu dobu trestně postuhnutelný, první případ se dostal k soudu – v r. 2015! Toto je realita. Následuje relevantní úvaha, že samotní inženýři „úmluvy“ tuto praxi znají a dopředu s ní počítají. Taky ví, jak pružné je moderní právo, jak pružné jsou dnešní soudy, tedy že soudní postihy za tuto šílenou praxi budou ve skutečnosti minimální. Nebude k tomu vůle! Istanbulská úmluva nám vlastně dává signál – na co všechno si máme v příštích letech zvykat.

Na takové zločiny si společnost zvyká tak, že se stane cynickou. Aby se ale udělalo právu za dost a soudy měly práci, daleko větší postihy se budou uplatňovat při potírání „násilí páchaného v tradičních rodinách“: Nastane šikana – zkuste se křivě podívat na dítě, zkuste se v klidu, nebo se beze slov ve chvíli intimity po rušném dni pomilovat s vlastní ženou; úmluva přece obsahuje ustanovení, že ke znásilnění může dojít i v manželství a souhlas k pohlavnímu styku musí být zcela jasný a zřetelný (takže do budoucna doporučujeme – souhlas  přímo písemný! – pro případný soudní spor s vlastní ženou).

Připomenu jednoduchou úměru, která platí v právu: Čím je právní oblast více a více zahlcena papírem, formulacemi, dovětky, vysvětlivkami, zněním prováděcích dokumentů atd., tím je pro běžné čtenáře méně srozumitelná. Až si nakonec řeknou: – Tomu rozumí jen odborníci, z práva se stala neproniknutelná a životu nebezpečná džungle.

Další námitka se týká plánovaného posílení soukromého sektoru: Istanbulská úmluva  předpokládá součinnost s nevládními organizacemi. Můžeme tedy očekávat novou vlnu neziskovek, na které budou státem delegovány pravomoci zatím v nezjistitelném rozsahu. Tzn. – posílení soukromého sektoru jak po stránce finančního zabezpečení (a zároveň  masivní odliv veřejných peněz do sféry soukromé), ale i po stránce výše zmíněných pravomocí, kterými tyto soukromé subjekty budou vůči občanům disponovat a díky kterým budou moci provádět na občanech státem organizovanou šikanu.

Slibované školení, které bude stát povinně pro své občany zajišťovat: Co se týká školení, my starší to známe dost dobře. Každý vysokoškolák – doktor, inženýr, právník, učitel i kněz si tím musel projít, poníženě pozřít povinnou dávku trapné ideologie a udělat tu státní zkoušku. Naštěstí v 80. letech už komunismus nebrali tak vážně ani někteří asistenti, kteří to na vysokých školách přednášeli a zkoušeli. Téměř každý považoval politické studium a školení za nutnou trapnost, přes kterou se musí rychle, co nejmíň nápadně dostat – a honem na to zapomenout.

Jenže tak tomu nebylo vždycky. V začátcích komunismu se aktivisté vezli na vlně konjunktury – opojeni mocí vyhazovali z práce skutečné odborníky, účastnili se na jejich šikaně, na státním teroru, členové samozvaných výborů na univerzitách vyhazovali ze škol své spolužáky a posílali je do vězení. Spisovatel Jan Wiener, aktivní letec RAF a účastník bojů 2. světové války, později vězeň, emigrant, spisovatel, jmenovitě uvedl spolužáka Jiřího Pelikána, pozdějšího známého disidenta, spisovatele a emigranta, který jeho osobně na akčním studentském výboru FF UK ze studií vyhodil! A udělal to tak, že přednesl plamennou řeč, díky které potom studenti tento vyhazov jednomyslně odhlasovali! Nemám povědomí, že by se z tohoto činu pan Pelikán později zodpovídal, nějak pokorně vyznal, či jinak ze svého selhání vyvodil pro sebe důsledek; spíš asi ne, pan Wiener by se o tom určitě zmínil ve svých vzpomínkách. …

Možná si někdo z vás vzpomene na jinou zapálenou soudružku, pionýrku, či řečeno dnešním jazykem – aktivistku, na ten její pohled, ve kterém se mísila umanutost, smrtelná vážnost, nadšení a pomstychtivost. Já si pamatuji jednu takovou školitelku z 85. roku.  Vypadala jako šedesátiletá vychrtlá  gestapačka – a měla vést „pouhý“ seminář o kojení pro maminky. Všechny maminky šmahem pro ni byly potenciální sabotérky, ona osobně je tu proto, že musí zlomit jejich odpor, přesvědčit, přinutit výhružkami i hrozit tresty za neuposlechnutí, abychom přes veškerý náš bojkot, nechuť, odpor svoje děti kojily, jak si stát přeje! Měla jsem jiné starosti, takže mne ten její projev ani moc nezranil, brala jsem to racionálně, ale již tehdy jsem si uvědomovala, že je toto nějaký divný druh lidí, kteří se na takovou práci hodí: šlo o směsici komiky a strašidelnosti, a navíc  ten podivný zápal pro, novou metodu!  S takovým druhem přednášejících jsem se setkala i jinde na povinných schůzích, ale v 80. letech již bývali opravdoví aktivisté spíše vzácností, dost se brzdili a chovali se umírněně.

Asi to bylo tím, že většinou se vyřádili již dřív, nyní žili z podstaty a stali se z nich mistři ve využívání konexí. Mladí aktivisté v 80. letech, to byla úplně jiná sorta než nyní. Tehdy již měli skoro všichni jasno, kdo je kdo v politice, jenže pořád byla ještě politická kariéra docela lukrativní – tedy vítaný prostor pro spekulanty, dobře placené uplatnění, kariéra. Tehdy to byly především hmotné zájmy, které lidi nutily říkat veřejně něco, čemu většina nevěřila. Byla to vlastně fraška o císařových nových šatech. Dnešní situace je naprosto odlišná: je tady nachystána celá armády nových nadržených soudružek, pionýrek nového ideálu, do kterých vtloukali na univerzitních genderových studiích  současnou doktrínu. Tyto aktivistky znovu s výše popsaným zápalem, nadšením a ostražitostí  se vrhají na nepřátele – pravé i domnělé: – my obyčejní lidé jsme pro ně – pokud jim jásavě netleskáme – nenávistníci, nacisté, rasisté, muži jsou šmahem násilníci a agresivní samci a nevím ještě…

Pokud mluvím o aktivistkách v ženském rodě, zcela to odpovídající realitě. Na genderová studia totiž chodí hlavně studentky. Zde doporučuji sledovat současné dění na Masarykově univerzitě, která letos ruší katedru genderových studií – pro nezájem. Tedy ne že by zájem nebyl vůbec; do prvního ročníku vždy nastoupilo hodně studentů, resp. studentek; ale když zjistí, co vlastně tato studia obsahují, ti rozumní odcházejí po roce studovat něco „normálního“, třeba psychologii. Nicméně i přes počet studentů, kteří studia nedokončí, je tady hodně čerstvých absolventů, tedy hlavně absolventek, které horlivě čekají na příležitost, až bude společnost jejich vědomosti potřebovat! Potom vyjdou do boje!

Psychologický dopad: Jak jsem už říkala – již předem se počítá s tím, že naše budoucí generace bude – zbabělá, cynická, bezmocná a odstrčená. I když na papíru bude specifikováno tolik zatím u nás neznámých trestných činů, bude tady zároveň celá armáda právníků, kteří budou školeni ve výkladu práva, aby z trestného činu udělali cokoliv jiného, podle fantazie, zkrátka aby se prakticky nic nepotrestalo – podle vzoru ve Velké Británii, který jsem zmínila výše. Co dělali právníci ve VB po celou tu dobu? Co dělaly soudy a policie? Co dělali novináři? Copak ve Velké Británii do r. 2015 neměli kvalifikované právníky? Kvalifikované soudce? Nikoliv, ve Velké Británii měli velmi kvalifikované právníky – téměř kouzelníky. Takové, kteří dokáží z trestného činu udělat „krajovou tradici“, „tradiční projev“. Ostatní nedělali nic, protože se báli. V případě nějakého šetření by je okamžitě aktivisté napadli, vláčeli v médiích a označovali je za rasisty nebo ještě něco horšího.  Takže se vesele páchaly trestné činy a k tomu se buď korektně nebo bezmocně mlčelo.

Další otázka se týká role mužů:  Jaká bude v rodině budoucnosti? Doposud se víceméně očekávalo, že muž, i když jeho role je již tak silně oslabena, přece jen je první, u kterého by měla mít žena a děti zastání…. Samozřejmě, že je to ideál, do kterého ne každý muž doroste, ale skoro každý z nich v mládí cítil, že v něm dřímá ušlechtilý rytíř, který se teprve rozvine. Později se muž aspoň snaží svému snu,  své vizi přiblížit, tedy než rezignuje. Jenže tady podle zmiňované úmluvy zabírá pro sebe celou oblast ochrany slabších stát a soukromý sektor, on je protektorem, on si usurpuje veškeré kompetence a legitimní aktivitu v této oblasti. Neziskové organizace, na které stát své pravomoci deleguje, potom dostanou ke své činnosti „podstatné posílené pravomoci“. Těch legitimních institucí a jejich pravomocí bude tolik, že nezůstane ani minimum prostoru pro uplatnění mužské síly a ochrany. Ti jsou již předem odstaveni na vedlejší kolej – teď už úplně!