„Dva padlí, menší škody, ale most neporušen díky hrdinství anglického plukovníka“. Tak znělo hlášení, které Warden, jenž jediný se zachránil, poslal do Kalkaty. Později, když o celé akci podával hlášení plukovníku Greenovi, popsal její průběh asi takto: Když voda v řece přes noc opadla a nálože se objevily nad hladinou, zjistil zajatý anglický plukovník Nicholson, který stavbu mostu vedl, že most je podminován, spěšně zavolal japonského velitele zajateckého tábora a oba seběhli dolů k řece, aby se přesvědčili, že tomu tak opravdu je.

Joyce, člen anglického comanda, schovaný v křoví u řeky, odkud měl most odpálit, se zezadu za oba přiblížil a Japonce zabil dýkou. Plukovníka Nicholsona vyzval, aby se vzdálil, že most vyletí. Plukovník se nehýbal. Vyhodit most? Vyhodit most! Opakoval plukovník Nicholson. Pak se na něho vrhl a mohutně zařval: „Pomóc.“

„Ten plukovnický blbec si na pomoc zavolal Japonce!“ „Jsem si jist,“ pokračoval Warden, „že Joyce poznal, že si spletl plukovníka“. „Mít větší znalost lidí, byl by si uvědomil, že nestačí jen podříznout krk. Je třeba si umět vybrat ten pravý.“

„Že si to také myslíte, Sire?“

Ano, v Evropě jako v thajské džungli je třeba rozeznat, kdo je tu skutečný, nebezpečný nepřítel a podle toho si umět vybrat.

I Evropa má svoje plukovníky Nicholsony, které absurdní způsob myšlení řadí do skupiny „ctihodných blbců“, jak je nazval Warden, „kteří, nemůžou-li postavit katedrálu, spokojí se s dřevěným mostem“- nebo ověnčenou slavobránou, dodávám já. Ti pomáhají otevírat dvířka, neboť jsou přesvědčeni, že jimi vpouštějí pokrok. Krom blbců, otevírajících dvířka, jsou tu otevírači bran, kteří dávno zjistili, jak štědré můžou být neziskové (?) organizace, financované z peněz různých nadací (jako je ta Sorosova) a jak skvělý job se tu nabízí. Jednání těchto vykuků nevychází z altruismu, který chce pomáhat „ubohým migrantům“, ale z patologické milovnosti cingi-lingi. To jsou ti skuteční, nebezpeční nepřátelé, o to nebezpečnější, že jsou uvnitř a ti nejnebezpečnější sedí ve vládách a parlamentech Evropy a za bakšiš otevírají brány nepříteli, etniku, stojícímu v totální opozici k evropské civilizaci, navíc ji k smrti nenávidějící!

V historii není znám případ, že by jakákoli civilizace otevřela brány nepříteli a z humanistickým enthusiasmem spáchala sebevraždu. Než ale páchat sebevraždu, nebylo by lepší, podle Wardena, umět si vybrat ten správný krk? V normálních časech a v právním státě by ten správný krk vybrala sama spravedlnost a jedno „zhoupnutí“ by věc vyřešilo! Ostatní by zjistili, že otevírání bran nepříteli není byznys, ale zločin velezrady! Překvapující by pak bylo, ne kolik je v Evropě otevíračů bran, ale kolik jich ubylo.

V době války se kamenné mosty nestaví. Pro rychlý přesun multikulturních tvůrců nové Evropy postačí dřevěné, jako ten přes řeku Kwai. Je to provizorium, ale na rozdíl od Jam sessions, jednajících o uzavření Schengenu, efektivní.

Když v 16. století sílil tlak Turků, kteří v té době byli hlavními šiřiteli Islámu, na východ Evropy, bylo to hlavně Rakousko, Uhry a české země pod vedením Habsburků (ach, ti Habsburkové!), které po několik staletí zadržovaly jejich postup dál do Evropy.

Anglii a Francii, které v té době byly, spolu se Španělskem, největšími mocnostmi ani nenapadlo, že by se i ony měly podílet na její obraně. Zatímco jihovýchod Evropy byl okupován Turky, její západní část včele s Anglií a Francií mohla v klidu prosperovat a začít budovat svoje koloniální impéria. Tak se zrodila „dvourychlostní Evropa“, v jejíž západní části se shromažďovala kořist z kolonií a zároveň sílilo přesvědčení o vlastní skvělosti.

Takže ti, kteří dnes přicházejí, aby obohatili evropskou kulturu, byli kdysi vašimi poddanými.

Máte-li tedy, poněkud opožděně, špatné svědomí zato, co jste v koloniích páchali, a to špatné svědomí vtělujete do sebemrskačského humanismu, nic proti tomu, ale nebijte humanistickou holí ty, kteří vaše špatné svědomí nesdílejí. Nemluvte nám o xenofobii, rasismu, politické korektnosti a vůbec ne o kvótách a solidaritě. Dělili jste se snad s námi solidárně o kořist z kolonií? Proč bychom se my teď měli „solidárně“ dělit s vámi o následky a vaše poddané (?), zvláště, je-li jednou z příčin dnešního multikulturního obohacování Evropy právě vaše koloniální minulost, a ta nebyla ledajaká… Po potlačení vzpoury indických Spáhiů (což byli domorodí vojáci v anglickém koloniálním vojsku), byli zajatí Spáhiové přivazováni k dělům a rozstřelováni! To byli ti angličtí gentlemani z kolonií.

Dnes nám kážou o humanismu a solidaritě. Takže solidarita? Už o ní byla řeč (i my o ní víme z doby Mnichova). Solidaritu jste prokazovali nejen v době tureckých vojen, ale i v 19. století za krymské války, kdy dvě námořní flotily, anglická a francouzská, za finančního přispění Pruska (kde je mu konec?) přispěchaly zachránit „nemocného muže na Bosporu“.  Aby ne, bylo-li muslimské Turecko tak blízké jejich srdci. Hnedle tolik jako bosporské úžiny, zakomponované do geostrategických plánů o „zatlačování“ Ruska, téměř to vrcholného díla anglické high stratégy, jdoucí ruku v ruce se zednářskými i nacistickými plány; vždyť i na zednářských mapách z 19. století je na místě Ruska nápis DESERT! Pozoruhodné, jak se anglické, zednářské (iluminátské) a nacistické plány stýkají v jednom bodě. Tím je Rusko!

Hitlerovy a Himmlerovy plány také počítaly se „zatlačením“ Ruska daleko za Ural, aby budoucí velkogermánská říše získala Lebensraum. Dnes tytéž zájmy bují u další „anglosaské velmoci“ v zámoří (viz obkličování Ruska základnami). Politikaření a intriky Západu proti Rusku z doby, kdy Anglie byla ještě Velkou Británií a kdy se vše osnovalo v „souznění duší“ a ruku v ruce s velkolichvářským kapitálem a zednářskými lóžemi, přineslo ovoce: dvě světové války, bolševismus a nacismus v jednom „osvíceném“ století! Dost nebo málo? Asi ne dost. Proto bylo třeba dát Evropě, té západní, novou ideologii a polechtat ji druhým koncem hole, zajisté příjemnějším, ale i nebezpečnějším. (Ta druhá, východní část Evropy už svoji ideologii měla). Bylo sedmdesát let blahobytu pro Západ, západní Evropu, dost dlouhou dobou na to, aby břicho, kanape, auto, televize, internet se stali ideovými spojenci těch, kteří ji chtějí přivést do zglobalizovaného ráje? Asi ano, když i zvony mlčí, místo aby budily spící, že brány jsou dokořán a barbaři vcházejí.

Kdo nechal otevřít brány, aby „ti noví“ mohli vejít? Zřejmě ten, o kterém mluvil Warden, že si ho měl Joyce správně vybrat a nenechat se zmást tím, že mluví stejnou řečí, neboť přesto, že mluví stejnou řečí, je to výměšek a hlen; je z těla, ale není jeho částí. Myšlení i chování výměšku (dal by se nazvat i jinak) je schizofrenní. Jednou, sedí-li ve vládě, přísahal státu, podruhé lóži, kde poskakuje v zástěře a uvádí její „ideje“ do praxe. Je tedy jasné, že lóžová (zástěrová) přísaha má větší specifickou váhu než ta státu. Další výkvět lóží vytváří tu správnou atmosféru, neboť ovládá média a snaží se vzbudit dojem, že mainstream je ten správný „myšlenkový?“ i politický proud, byť by pro stát, národ i civilizaci Evropy byl sebevíc zničující. V partě je i justice, jejíž tvář, zohyzděná už v době předešlé, dodnes budí ošklivost. Ideologickou část mainstreamu tvoří ti „humanitně vzdělaní“: politologové, sociologové i historikové (často s přizpůsobivými výklady dějin), o kterých lidový odhad praví, že k mání je jich „za korunu kornout“.

Aby bylo možné nepotřebné zaměstnat, byly zřízeny různé instituce, jako výzkumná střediska, humanitně badatelské ústavy, aniž by sami věděli, co zkoumat anebo v čem bádat…. Nevadí, zadavatel ví. Ten od nájemců židlí očekává loajalitu a pracovní nasazení. Bez obojího nejsou židle, a také „souznění duší“. Jeho ideje se stávají jejich idejemi, jeho pravda jejich pravdou. Však se expertíci tuží. Už nás seznámili s rasismem v Česku, antisemitismem v Česku, dokonce i s českým neonacismem (?) i s českou xenofobií.

To jsme dopadli! Všechna tato „pracoviště“ mají židle a na nich zadky nových „expertů“ s nadměrnými platy a vidinou doživotního zajištění. K těmto novým židlím je třeba přičíst desetitisíce už stávajících na ministerstvech a úřadech po celé Praze. Tam je loajalita dávno v provozu. Proto pražská Kavárna a pohodoví sluníčkáři. Potom ale teorie o geopatogenní zóně pod Prahou, která prý je příčinou téhle hrůzy, jak míní někteří, je mylná – jsou to židle! A židle také byly (i bez sociologického průzkumu) příčinou Akademikova úspěchu v pražských prezidentských volbách.

Břichopáskové se domnívali, jako už tolikrát, že přitakáním politickému mainstreamu zůstane status quo zachován i s nadměrnými platy a benefity. Proto i tolik sluníčkářů a vítačů. Žijí ale v bublině, která co nevidět praskne, a tak i oni budou vystaveni nepřízni počasí, neboť noví multikulturní příchozí přednostně obohatí jejich město s následky, které vidíme ve městech kdysi opěvovaného Západu. Loňské volby do Bundestagu a předešlé prezidentské ve Francii prý ukázaly, jak pravil jeden politik, že Němci i Francouzi vsadili na stabilitu. Hitler Němcům ve třicátých letech 20. století také zajišťoval stabilitu. Potom přišla válka a Stalingrad…

Dnes stabilitu stabilně zadluženým státům Evropy, včetně Francie a Německa, zajišťují nadnárodní bankéři, a to až do doby, než množství kulturních obohatitelů Evropy dosáhne plánovaného počtu. Kdo by potom netoužil po stabilitě, že? Aby se Evropa dostala do správně stabilizovaného stavu v jakém je dnes, muselo se nejdříve „stabilizovat“ myšlení jejího obyvatelstva. Ten správný stabilizující impuls se hledal dlouho, vlastně valnou část 20. století, kdy se Evropa stala dílnou ideologií s následným vznikem bolševických a nacistických koncentráků a seismicky nestabilní oblastí.

Znalci psychologie davu věděli, jak přivést Evropu, především tu západní, do dnešního stavu. Po všech otřesech a hrůzách „osvíceného“ 20. století stačilo 70 let nadměrného blahobytu v kombinaci s drogami, alkoholem, sexem, Pride Prague pochody a iluzí, že blahobyt je tu na věčné časy. Takto navozený polospánek je ideálním stavem pro různé zločince a magory z vlastních řad, otevírajících brány barbarům.

V tureckém vojsku sloužili kdysi za žold bašibozukové (odporné typy a odporné slovo), což byla chátra ze všech koutů Evropy, často bojující i proti vlastnímu národu. Turci jimi pohrdali, i když jejich služeb využívali. Dnešní bašibozukové (stejné typy i stejná chátra), slouží v různých nadacích a neziskových(?) organizacích, zaměřených na organizování přesunu Afriky a Islámu do Evropy. Jejich „Turci“ jimi také pohrdají, třebaže jejich služeb také využívají. Všichni se ptají, proč Evropan nemá v Evropě tolik práv jako imigrant z Afriky a Arábie? Vysvětlení je v ideologii.

Mezi dvěma válkami vznikla v Německu tzv. frankfurtská škola (FŠ). Protože ale její „otcové zakladatelé“ neměli ten správný rasový původ, zmizeli před Hitlerem do Ameriky, odkud se po válce vrátili, aby pokračovali v „bádání“. Zlatá éra jejich působení spadá do padesátých a šedesátých let minulého století, kdy přišli s teorií, že dělnická třída zklamala a místo aby podle Klasika uskutečnila světovou revoluci, integrovala se do střední třídy. Proto její úlohu musí převzít menšiny, neboť menšiny jsou vždy utláčeny většinou. Hotovo. A důkazy? Ale vždyť to je axiom a o tom se nediskutuje! Také politická korektnost, represivní tolerance nebo pozitivní diskriminace a ostatní pitomosti vyšly z FŠ. To vysvětluje, proč „naše“ menšiny, eufemisticky nazývané sociálně slabými či méně eufemisticky nepřizpůsobivými, mají stejně jako migranti z Afriky a Arábie v Evropě přednost a více práv než Evropané. (Ti mají smůlu, že jsou zatím většinou).

Myšlení většiny z nás stále ještě tkví v předorwellovském světě, kde sníh byl bílý a benefity se dávaly za dobře vykonanou práci. Dnes se benefity rozdávají za vhodný etnický původ. Proto naši „menšinoví“ mají už po generace sociální výhody, o kterých se „nemenšinovým“ ani nezdá. To se týká i nově příchozích z Afriky a Arábie.

Třebaže výdobytky FŠ spatřily světlo světa už v padesátých a šedesátých letech minulého století, do plné praxe jsou uváděny až dnes, kdy evropské myšlení bylo, jak už řečeno, patřičně stabilizováno. Badatelé FŠ prý nabízejí nový pohled na staré problémy:

Bílý člověk nemůže nebýt rasistou. Člen minority nemůže být rasistou i pokud volá po vyhlazení bílé rasy. Tyto výplody šílených mozků, hodné svěrací kazajky nebo spíše zásahu exorcisty jsou vyučovány na evropských i amerických universitách!

Autor studie o FŠ napsal o jednom jejím členovi: Pokud Dante Alighieri vykreslil ve svém Infernu posmrtný osud pachatelů zla přesně, je Horkheimerovo místo v osmém kruhu pekla spolu s kuplíři, svůdci, prodavači církevních postů, úplatnými, pokrytci, zloději, rozsévači svárů, padělateli a lháři. Buďme vděčni za to, že ho smrt zastavila dřív, než stihl napáchat ještě více škody.

To není hodnocení jenom jednoho z nich….. Z produkce FŠ lze soudit nejen na hloubku psychického rozvratu otců zakladatelů, ale i na míru degenerace Evropy, která přivolila, aby asijští a afričtí nájezdníci změnili v budoucnu bílou rasu na euroasijskonegroidní hybrid s takovým IQ, který mu dovolí pracovat, ale ne chápat oč ve skutečnosti jde. Ještě před FŠ přišel s teorií o vícerasové Evropě Richard Coudenhove – Kalergi (1894-1972)

Sám míšenec, syn rakouského šlechtice a Japonky. Ten mimo jiné napsal: Dnešní rasy padnou za oběť prostoru a času. Euroasijská negroidní rasa budoucnosti nahradí rozmanitost národů rozmanitostí ras.

Nu, vidím-li tu rozmanitost ras, napěchovanou ve člunech mířících k evropským břehům….

Podle tohoto „myslitele“ se politikům, zasloužilým o integraci Evropy, uděluje po něm pojmenovaná cena. Dostali ji pánové Juncker a Rompuy a mateřsky zvoucí náruč frau Merkel. Politická životnost tohoto výkvětu Evropy i sama existence EU potrvá tak dlouho, dokud nebude dosaženo plánovaného počtu humanitně dovezených z Afriky a Asie, aby idea pana Coudenhove – Kalergiho a neoliberálních trockistů z FŠ – stvoření negroidní euroasijské rasy, došla naplnění.

Aby se evropské kulturní obcování moc nezdržovalo a aby ani humanismus nepřišel zkrátka, bude pro nově příchozí vydán zákon o slučování rodin, a tak se komunity nově příchozích rozrostou o manželky, děti, rodiče, bratry, bratrance, sestry a sestřenice.

Demonstrace proti zákoníku práce, která proběhla loni v Paříži, prokázala schopnosti organizátorů, ale špatně odhadnuté priority. V zemi, v níž za účasti čtyřmilionové (možná už více?) afroasijské komunity probíhá „civilizační výměna“, také zvaná multikulturní, je pravděpodobné, že zákoník bude na pořadu častěji, neboť civilizační výměna znamená v newspeaku výměnu ekonomickou. To je to, co kupecké počty zapisovaly do kolonek má dáti – dal. Co už jedna ze stran dala, víme. Co ještě má dáti, tušíme.

Jisté je, že humanismus, tahle posvátná kráva Evropy nedovolí, aby se imigrantům přestalo v Evropě líbit. Demonstrace proti zákoníku v době, kdy se do Evropy (i Francie) valí další afroasijské tsunami je ukázkou zpřeházených hodnot i priorit, ale i nenarušitelného optimismu, přesvědčeného o možnosti „udržitelného blahobytu“ i v době povážlivého vychýlení zemské osy, provázené cyklony a hurikány – stačí si jen zademonstrovat!

Při několikamilionovém přírůstku nových Evropanů z Afriky a Asie (vyplácených ze státní kasy), připomínají tihle demonstranti odsouzence, který večer před popravou chce svůj lék, aby ráno před kuropěním mohl být oběšen zdravý.

Ach, sladká Francie, nejstarší dcero Církve, stloukají ti šibenici a ty demonstruješ – za dnešek – za udržitelný blahobyt, který stejně jako jednorožec, bude už zítra patřit do říše bájí!

Kde jsou ty časy, romantická Francie, kdy tě Mariana ve frygické čapce vodila z barikády na barikádu – proti tyranům a zrádcům, samozřejmě. Proč sis ale, holka lehkověrná, nějakou z těch barikád (a revolucí) neschovala na horší časy?

Měla jsi snad za to, že nepřijdou? Odkud se pak vzali ti stavitelé mostů (nejen od řeky Kwai) „ctihodní blbci“, jak je nazval Warden anebo ti neskonale horší – otevírači bran, pevně kráčející po zvuku cingi-lingi?

Těžko kopat proti trnu, těžko bojovat proti nepříteli jsou-li zrádci uvnitř. Pak je čas na Wardenova slova, že je třeba umět si vybrat ten správný krk.

„Že si to také myslíte, sire?“

Autor je členem Sdružení bývalých politických vězňů ČR, signatářem Charty 77 a jedním z prvních signatářů Manifestu D.O.S.T.