Vážení přátelé,

scházíme se v překrásný den. Je to svátek. Svátek práce – ideálně někde na zahrádce. Čas polibků pod rozkvetlými stromy. Život je práce a láska. Naopak destrukce a válka, to je smrt. Moudrost biblické knihy Kazatel ale říká: „Veškeré dění pod nebem má svůj čas. Je čas rození a čas umírání…čas pokoje i čas boje!“ Jsou opravdu chvíle, kdy je na místě vzít do rukou zbraň.

Nacházíme se na vrchu Vítkově, kde v dávných časech, v červnu roku 1420, vyteklo mnoho krve. Římský král, pozdější císař, Zikmund, kterého většina země odmítala přijmout za českého krále, neuposlechl prozíravější ze svých rádců, včetně papežského legáta, odmítl jednat se svými odpůrci a s početným vojskem obklíčil hlavní město českého království, aby je vyhladověl. Bez ohledu na to, že v Praze nežili jen husité, ale i jejich oponenti, a především rodiny, ženy, děti. Tímto zastrašujícím nátlakem dosáhl opaku toho, co si přál: docílil nebývalé jednoty těch, které chtěl zadusit. K záchraně pražských měst byl povolán Jan, rytíř Žižka z Trocnova. Ten okamžitě pochopil strategickou situaci. Obsadil Vítkov, čímž primárně zajistil možnost zásobování Prahy z úrodného Polabí, a následně vylákal Zikmundovo vojsko k nesmyslnému útoku do vrchu, při kterém mu uštědřil drtivou porážku.

Odmítnutí diplomacie tak vedlo ke krachu Zikmundových plánů. Bitva samotná je velkým svědectvím Žižkova vojenského génia, o kterém nepochybují ani jeho ideoví oponenti. Je známý výrok vlasteneckého jezuity z 18. století, pátera Vydry, který o Žižkovi pravil: „Byl to sice arcikacíř, ale srdcem pravý Čech, Němců se pranic nebál!“ Husitská éra měla svá světla a své stíny, obojí patří k naší historii a hádky o ně jsou dnes stejně malicherné jako různé spory našich vlasteneckých stran a skupin. Poselství a poučení z bitvy na Vítkově pro dnešek je jiné: Byla vzácným příkladem jednoty obyvatel obležené Prahy, kdy otcové vstali, aby zabránili zbídačení a hladu svých dětí! A, jak napsal básník Máje, Karel Hynek Mácha: „Čechové jsou národ statný, nepřemožen český voj, nechť se s vítězstvím rozloučí, proti němuž český boj!“

Je čas pokoje a čas boje, jak praví kniha Kazatel. Boj je na místě, jsou-li ohroženy naše domovy. Ne pro cizí zájmy. Jsme zajisté připraveni pomáhat reálně trpícím lidem, to český národ mnohokrát prokázal, ale nechceme a odmítáme vnést do naší země válku, která zkrátka není naše. Havlíček Borovský má známý epigram: „Nechoď Vašku s pány na led, mnohý příklad známe, že pán sklouzne a sedlák si za něj nohu zláme!“ Naši současní mocipáni nás dnes vedou na opravdu kluzký a tenký led!

Závěrem si dovolím parafrázi dávné Kroniky Slovanů, která mi přišla jako analogie tisíce let našich dějin: „Až dosud jsme se dokázali ubránit. S Boží přízní jsme překonávali všechny vpády, útoky a okupace. Zčásti svou prozíravostí, zčásti udatností v boji, zčásti lstí.

Na zlo ve vlastních řadách, od vlastních vůdců, jsme ale připraveni nebyli. Copak by někdo vůbec uvěřil, že v Evropě někdy vznikne taková hanebnost, že vládci zruší posvátné přísahy a budou intrikovat proti svým národům? Že synové budou podněcováni proti otcům, otcové nabádáni k sobectví, ženy k úmyslné neplodnosti! Že loajalitě nebude prokazován žádný vděk a láska k vlasti bude vysmívána a urážena! Kdo by si pomyslel, že mocní budou vědomě rozněcovat vzájemnou nesnášenlivost v lidu a vést své stádo ke koncům, které nemohou dobře dopadnout!“

Co tedy vzkázat těm vůdcům, kteří se stali svůdci a násilníky? Že jsme tu! Vzepřít se verbálnímu, sociálnímu a nakonec i hmotnému násilí, jak dobře víte, nemůžeme. Můžeme ale vzdorovat. Životem, prací, vzájemnou láskou a trpělivostí. Je čas sázet a nastane čas sklízet plody. Čas pádu lupičů a svévolníků se blíží a je neodvratný. S námi je tomu jinak. My jsme národ. Máme pevné kořeny a nevzdáme se nikdy! A, jako že je nebe nade mnou: Byli jsme a budem!