Svátek má: Důvěra • Objektivita • Svoboda • Tradice 

Menu

D.O.S.T. - Declaration SignatářiSněmy signatářů Prohlášení iniciátorůAkce signatářůKomentáře

Komentáře

Český rytíř • Rozhovor s předsedou Akce D.O.S.T. Petrem Bahníkem

Autor: Michal Semín / Petr Bahník | Zdroj: Hodie | Datum: 16.3.2017 |

První otázka se přímo nabízí: Proč zrovna rytíř, nota bene český?

Odpovím ti definicí vlastností rytíře z pera heraldika a spisovatele Břetislava Štorma: Rytíř miluje, co není milováno, věří, čemu nikdo nevěří, naděje se, kde jiní už zoufali. Bojuje, kde není naděje na vítězství, skrývá meč, kde je vítězství jisté a kořist hojná. Já myslím, že právě takového jednání je nám třeba. Rytíř slouží Bohu, vlasti a paním. Jaké úkoly by dnes, tváří v tvář drakům relativismu, multikulturalismu a genderismu, mohly být aktuálnější? Proto je na místě rozpomenout se na dávný ideál statečného, šlechetného a obětujícího se bojovníka, rytíře. Já se k tomu pokouším přispět knížkou hrdinských příběhů z české historie.

Český rytíř je tvojí prvotinou. Přesto nelze o knize říci, že by vznikala teprve v posledních měsících. Jak dlouho jsi na ní vlastně pracoval?

Upřímně řečeno, já se ani necítím být v pravém smyslu jejím autorem. Příběhy v ní obsažené jsem si přece sám nevymyslel, jen jsem je posbíral z různých historických pramenů a shromáždil v jedné knize. Pokud se ptáš, jak dlouho jsem tyto příběhy sbíral, pak mohu říci, že vlastně odjakživa. Zájem o báje a pověsti mě skutečně provází od dětství a zavedl mě ke studiu českého jazyka a historie. Svou diplomovou práci jsem proto věnoval erbovním pověstem v Hájkově kronice. Při její přípravě jsem shromáždil velké množství látek, které jsem si zapisoval, případně některé literárně zpracovával, jak se říká „do šuplíku“. Některé z již tehdy vzniklých textů jsem využil v knížce. Dalo by se tedy říci, že vznikala dlouho, nebylo by to však pravda, soustředěná práce na ní trvala asi čtyři měsíce, a protože se živím jako učitel, padly na to samozřejmě také loňské letní prázdniny.

Kniha není učebnicí dějepisu, nýbrž sledem příběhů z našeho dávnověku. Proč jsi zvolil právě tento způsob přiblížení našich národních dějin? A komu je vlastně určena? Dospělým? Mládeži? Či dokonce dětem?

Jaké kategorii čtenářů je knížka určena? No, myslím, že vyloučit je možno jen malé děti předškolního věku, které by asi spoustu slov a dějů v textu chápaly obtížně, jinak je ale určena všem. Jako zdroj poučení, posila v dobrém a v neposlední řadě také jako odpočinkové, relaxační čtení. Její příběhy někdy mají reálný historický základ, jindy jde o vyprávění smyšlená, často alegorická. Opravdu to není učebnice. O charakteru a původu jednotlivých látek a jejich motivů se zájemci mohou dočíst v poměrně podrobných poznámkách, které k textu knížky připojuji, ale to hlavní spočívá v něčem jiném, v poselství, které ty příběhy s sebou nesou.

V úvodu knihy píšeš, že jsi své vyprávění rozdělil biblicky do dvou knih, na příběhy z doby pohanské a křesťanské. Opravdu lze v předkřesťanských příbězích našich předků nalézt analogii ke starozákonním předobrazům osob a událostí novozákonních?

Samozřejmě. Přirozený řád, kterým se řídily předkřesťanské společnosti, má svou důstojnost a připravuje půdu pro přijetí řádu nadpřirozeného. Hodnoty jako statečnost, věrnost či obětování se pro druhé se těšily úctě ve všech kulturách a nositele takových hodnot najdeme mezi hrdiny římských tradic stejně jako v písních keltských bardů nebo v germánských ságách. A přirozeně také v bájích českých. A tito bájní hrdinové jsou předobrazy pozdějších hrdinů i světců éry křesťanské.

Hora Říp bývá v českém bájesloví výlučně spojována s praotcem Čechem, ty jsi ji však přednostně uvedl ve vztahu ke sv. Jiří. Kde jsi tuto pro mnohé neznámou a překvapivou souvislost objevil? Co z ní pro „české plémě“ vyvozuješ?

Tato souvislost by ale nijak zvlášť překvapivá být neměla. Vždyť od dvanáctého století zdobí vrchol hory svatojiřská rotunda a jedno z nejznámějších českých zpodobnění svatého Jiří vymaloval kdysi Josef Mánes na prapor vlasteneckého spolku Říp. V podřipském kraji bývala rozšířena pověst spojující vznik hory se soupeřením svatého Jiří s ďáblem, soupeřením, ve kterém světec zvítězil a vytrhl tak tehdy ještě pustou krajinu z ďáblovy moci. Teprve pak mohli přijít do země pod horou lidé a praotec Čech mohl pozdravit zemi „mlékem a strdím oplývající“, jak už to známe z Kosmovy kroniky, potažmo z Jiráska. Zdánlivě naivní podřipská pověst o svatém Jiří má hluboký alegorický podtext. Jiří v ní vystupuje jako představitel aktivní síly kultivující divočinu. Nositel řádu do hájemství letitého, spokojeně zahnívajícího chaosu. Je to muž činu. Christianizovaný římský jezdec a zároveň zemědělec (nezapomeňme, že jméno Georgios přece znamená oráč). A to jsou vskutku síly, které, ruku v ruce, vytvořily Evropu. Ten „vpád“ svatého Jiří do středoevropské kotlinky líčený v pověsti má v sobě navíc něco z Kristova velikonočního triumfu, je to vpád světla do temných koutů, skutečný začátek mise, vítězného pochodu dějinami. Duchem, mečem a pluhem byly napsány také dějiny potomstva praotce Čecha. Na to by bylo dobré vždy pamatovat.

V některých intelektuálních kruzích je populární hypotéza o keltských kořenech českého etnika. Dotýkáš se této teorie, případně ji vyvracíš, v některém z uvedených příběhů?

Explicitně nikoli. Na zaujetí Kelty se samo sebou pamatuji, byla to otázka velmi rozšířená v naší generaci, jež zažila závěr komunistické éry, a myslím, že v tom byl kus odporu proti tehdy vnucovanému rusofilství, respektive sovětofilství. Samotný zájem o keltské stopy v české kultuře jistě měl a má své oprávnění, je například pozoruhodné, u kolika českých místních názvů je zřetelný keltský vliv, na druhé straně, nekritická „keltománie“ poznamenaná svévolným nakládáním s fakty moc sympatií nebudí. Totéž ale platí o některých soudobých skupinách „staroslovanských šamanů“. Aby mi bylo dobře rozuměno, nechci nějak shazovat snahy různých aktivistů a velmi dobře chápu a do jisté míry sdílím romantismus, který se s tím pojí, jen upozorňuji, že je na místě vyhnout se přitom jednostrannostem a neodkládat rozum. Ostatně, otázku genetického původu ani nepovažuji za zvlášť důležitou. Je přece jasné, že na vzniku českého národa se v minulosti podílely různé vlivy, stejně je tomu ale i u jiných etnik (nechtěl bych například odhadovat, zda mají větší procento „slovanské krve“ Češi, nebo Sasové). Určujícím znakem naší svébytnosti je něco podstatnějšího, totiž jazyk a tradiční životní styl. Ale když už se ptáš, jedna z pověstí v knížce se s otázkou původu skutečně jaksi spojuje, i když zcela jistě bez vědomí jejího dávného autora. Je to pověst o dcerách Krokových. Jak známo, hlavními složkami pravěkého osídlení českých zemí byli Keltové, po nich Germáni a nakonec Slované. Pověst, zpracovaná českými a polskými středověkými kronikáři, vypravuje, že prý soudce Krok, přítel slovanských velmožů Čecha a Lecha, ale původem Říman, měl tři dcery: Kazi (což je jméno keltské), Tetu (Theuta, jméno germánské) a Libuši (jméno slovanské). Poslední z nich se chopila vlády nad českou zemí a stala se manželkou bájného Přemysla Oráče. Symbolicky se nám tím říká: jsme dědicové keltských i germánských tradic, ale hlavní složka naší identity je slovanská, totiž naše řeč, která zkrátka dělá Čecha Čechem.

Který z tebou vyprávěných příběhů považuješ za – z hlediska utváření naší identity – nejvýznamnější?

To je těžké říci, myslím, že právě jejich souhrn je důležitý. Je to jako s barvami na nějakém obraze, žádná nesmí chybět, má-li být výsledek takový, jaký si přál malíř. Dramatické líčení bitvy je jednou z barev, lyrické podání o lásce rytíře a víly je barvou jinou, obě se ale doplňují. Tak se i v celé naší národní kultuře přece projevují různé její aspekty a podoby. Teprve ten souzvuk o nás něco podstatného vypovídá. To mě ostatně vedlo ke snaze shromáždit ty pozapomenuté příběhy do jednoho souboru. Máš nicméně pravdu, že některé z těchto pověstí se do obecného povědomí zapsaly výrazněji než jiné. Jsou to jednak ty, které mají jaksi zastřešující význam, a jednak ty, které jsou tak známé, že již patří k obvyklé kulturní výbavě. K těm prvním lze počítat například pověst o blanických rytířích, která je propojena se svatováclavskou tradicí, s bájí o Bruncvíkovi a lvu a jinými známými motivy. Tato pověst po staletí posiluje národní vědomí a je souhrnem všech českých nadějí. K oněm druhým, obecně známým příběhům pak patří ty, které ve svých Starých pověstech českých zpopularizoval Jirásek, tedy vyprávění o Horymíru a Šemíkovi, o Bivojovi a divokém kanci, o dívčí válce a podobně.

Na předvánočním představení knihy zaznělo, že nemohla vyjít v příhodnější době, než je ta naše. Proč?

Protože je na čase začít důrazně budit ty dřímající blanické rytíře na dně českých srdcí. Ve světle vývoje a stavu soudobého světa je zřejmé, že neobjeví-li v sobě alespoň někteří z nás rytíře, pak jako národ brzy nebudeme existovat. Nechci nikoho strašit apokalyptickými obrazy, ale myslím, že v sázce je tentokrát opravdu hodně: Víra, kultura, tradice, jazyk, rodina… všechno, proč má cenu žít a pracovat. Naštěstí, jak se mi alespoň zdá, si to část české veřejnosti zvolna začíná uvědomovat. Proto je asi současná doba pro vydání té knížky vhodná.

A na co se můžeme těšit v druhé knize, jejíž vydání se plánuje na jaro letošního roku?

Druhá část Českého rytíře přinese legendy a pověsti z časů křesťanských, vládou svatého Václava počínaje a dobou panování Karla IV. konče. Čtenáři v ní najdou příběhy o světcích a králích, o bojích se sousedy i divokými Saracény, o věrných láskách a úkladech padouchů, o vítězstvích i tragických porážkách, o zázracích a naději. Příběhy, které nemají co dělat s rozměklým sentimentem či sebevražedným pacifismem. Příběhy radosti, krásy a slávy, jimiž má být, jak praví mnou už v úvodu citovaný Břetislav Štorm, prozářeno nitro rytířovo, aby z nich čerpal sílu k nerovnému boji s nespravedlnostmi a útlakem vnějšího světa.

www.tedeum.cz


© 2010 Akce D.O.S.T. - Důvěra - Objektivita - Svoboda - Tradice - akce-dost@seznam.cz | webmaster